Programový dokument chválilo Předsednictvo 18. června 2021. Shrnuje priority Sociální demokracie v řešení hlavních problémů, které se týkají jak jednotlivých občanů, rodin, zaměstnanců, seniorů, tak společnosti jako celku.
Dobré pracovní podmínky jsou nutným předpokladem kvalitního života. Vždyť v práci trávíme skoro polovinu svého času. Kvůli práci „od nevidím do nevidím“ nám pak nezbývá čas na rodinu, na naše koníčky nebo prostý odpočinek. Již před 103 lety Československo uzákonilo osmihodinovou pracovní dobu a pracovní volno v sobotu bylo zavedeno před 53 lety. V jejím snižování jsme zaostali tak, že denně odpracujeme o hodinu více než Němci, průměrný Evropan z práce odchází každý den o půl hodiny dřív než Češi.
Práce musí člověka uživit, aby nebyl nucen vyhledávat přivýdělky nebo přímo druhé zaměstnání. Nejenom že trávíme v práci spoustu času, ale navíc i za nuzné mzdy. Polovina zaměstnanců nedosáhne ani na 31 tisíc hrubého, téměř 600 tisíc lidí nebere ani 20 tisíc hrubého. Česko dohání západoevropské mzdy tak pomalu, že si můžeme o podobné životní úrovni nechat zdát my i naše děti. Hospodářský výkon máme tříčtvrtinový oproti Německu, ale mzdy jen poloviční, takže tu pro další růst mezd je obrovský prostor. Co nezůstane v Česku na mzdách, odteče na ziscích přes nadnárodní korporace do zahraničí. Česká minimální mzda přitom pořád ještě nedosahuje ani hranice chudoby, která činila 13 640 Kč čistého pro jednotlivce. Mzdové minimum patří mezi nejnižší v celé Evropě: relativně k příjmovému mediánu má nižší minimální mzdu jen Irsko. V přepočtu na eura vychází na 3,42 eura na hodinu, přitom je před námi Slovensko s 3,58 eura, Polsko s 3,64 eura, ale i Estonsko, Litva nebo Slovinsko.
Svět práce prochází hlubokými změnami. S rostoucí flexibilitou v podobě práce na dohody, tzv. švarcsystému, prostřednictvím agentur nebo online platforem bohužel klesají sociální jistoty pracovníků. Ti jsou pak hůře zabezpečeni v případě nezaměstnanosti, nemoci své nebo svého dítěte a dokonce i ve stáří. Sociální stát nesmí zaostávat za změnami světa práce, naopak musí jít s dobou.
k vyplácení sociálních dávek k modernímu úřadu, který lidi připraví na změny spojené s automatizací a digitalizací. Ve spolupráci s tripartitou a středními a vysokými školami připravíme systém rekvalifikací pro lidi ohrožené ztrátou zaměstnání s kapacitou až 200 tisíc rekvalifikací ročně. Tyto rekvalifikace kvalitativně změníme tak, aby lidi skutečně připravovaly na budoucnost, a pokud to bude žádoucí, posílíme je také o sociální práci či poradenství. Provedeme zásadní aktualizaci regulovaných povolání Národní soustavy povolání a Národní soustavy kvalifikací, reagující na vyvolané změny na trhu práce, jako dopady digitalizace, Společnost 4.0 a pandemie COVID-19.
Sociální systém nespočívá v pasivní výplatě sociálních dávek, ale je podanou pomocnou rukou lidem v obtížných životních situacích. Sociální dávky doprovázené sociální prací mají pomoci lidem odrazit se z obtížné životní situace zpět do normálního života. V Česku máme 11 pojistných a 8 nepojistných dávek. Roční výdaje na veškeré sociální dávky činí 700 miliard, což představuje 37 % výdajů státního rozpočtu. Z více než tří čtvrtin jej však tvoří důchody. Samotné sociální dávky bez důchodů – ať státní sociální podpora jako rodičovský příspěvek, dětské přídavky, příspěvek na péči nebo pomoc v hmotné nouzi – odpovídají méně než 9 % výdajů státního rozpočtu. Ve srovnání s ekonomickou výkonností země pak dávky odpovídají méně než 3 % HDP. Celkové výdaje na sociální oblast jsou u nás 8. nejnižší v Evropské unii. Podprůměrné jsou v Česku i výdaje na starobní důchody. Na politiku zaměstnanosti vydává Česko téměř nejméně z celé EU – za námi je jen Malta a Rumunsko. Aby trampolína skutečně fungovala, musí být pevně ukotvená a bez děr. Lidé v ní nesmí uvíznout bez šance vyhoupnout se opět nahoru. To stejné platí pro sociální systém.
Rozhodnutí založit rodinu nesmí přivést lidi do chudoby. Není možné, aby lidé neměli děti kvůli tomu, že mají strach, jak utáhnou rodinný rozpočet. Pro mladé rodiny přitom pořízení dítěte znamená propad životní úrovně až o desítky procent. Přestože porodnost stoupá a za posledních 10 let se zvýšila z 1,5 na 1,7 dítěte na ženu, Češi a Češky mají nejčastěji jedno dítě, přestože preferují děti dvě. Nižší počet dětí, které rodiče nakonec mají, je dán zejména pozdním rodičovstvím, ale také špatnou finanční a bytovou situací.
Je nepřípustné, aby lidé neměli děti kvůli tomu, že mají v peněžence málo peněz nebo že nejsou v jejich okolí volné školky. Děti jsou naše budoucnost. Právě nedostatek míst pro malé děti do 3 let hodnotí OECD jako jednu ze slabin české rodinné politiky. V posledních letech se sice počet předškolních zařízení zvyšuje, ale mnoho rodin je zaplatí jen s obtížemi.
V minulých letech OECD také doporučovala zvyšování flexibility zaměstnání. I 90 % rodičů malých dětí by si pružnější pracovní dobu nebo zkrácené úvazky přálo. Podpora pracujících rodin ze strany státu se snižuje – přídavek na dítě dostává každým rokem méně rodin, v roce 2020 mělo nárok pouze každé desáté dítě. A je alarmující, že právě každé desáté dítě v Česku je ohroženo chudobou.
Obzvlášť tvrdě dopadla aktuální pandemie Covid19 na samoživitelské rodiny – až 43 % z nich se zhoršila za poslední rok jejich finanční situace. Polovina sólo rodičů má i stabilně příjmy nižší než 20 tisíc a každý druhý nezvládá zaplatit neočekávaný výdaj, jakým je třeba nová pračka nebo lednička. Třetině pak nestačí peníze na kvalitní jídlo nebo oblečení. Potřebujeme takovou sociální podporu, která poroste s potřebami dítěte i celé rodiny.
Stáří nesmí být časem obav a strachu. Má to být období našeho života, ve kterém si zaslouženě užíváme odpočinku po desítkách odpracovaných let. Realita pro 2,4 miliónů starobních a 420 tisíc invalidních důchodců je ale stále jiná. Důchod nižší než 14 tisíc Kč má více než třetina seniorů. Ženy, které roky pečovaly o malé děti, jsou ve stáří „odměněny“ důchodem v průměru o 2 667 Kč měsíčně nižším (o 14 % méně). Čeští senioři také výrazně šetří na výdajích za dovolené a skoro vůbec nenavštěvují restaurace. Za německý důchod si senioři mohou nakoupit 2,5krát více než za český. V Česku jsou pak odkázáni na nákupy ve slevách, aby se svým příjmem vůbec vyžili. Ke všem starostem českých seniorů se přidává i současná krize bydlení, kdy jen ze poslední roky vzrostl o 70 % počet seniorů žijících na ubytovnách a polovina příjemců příspěvku na bydlení jsou lidé starší 65 let. Ani lidem s postižením stát nepomáhá v dostatečné míře, třetina má hluboko do kapsy, až pětině chybí potřebná zdravotní péče nebo pomůcky, skoro každému desátému pak sociální služby.
Věk odchodu do důchodu se kvůli pravicovým vládám zvyšoval, ale čas, který prožíváme ve stáří ve zdraví, zůstal stejný. Senioři tak v důchodu často prožijí až 15 let svého života s nemocí. Základem pro spokojené stáří a také pro plnohodnotný život lidí s postižením jsou i dostupné sociální a zdravotní služby. Bez zvýšení výdajů na péči a zajištění jejich udržitelnosti to ale nepůjde, Česko totiž na péči vydává stále výrazně menší podíl HDP, než je průměr EU.
Snad každý zná ve svém okolí někoho, komu se zvyšuje nájem, kdo nedosáhne na hypotéku nebo kvůli nedostupnému bydlení odkládá založení rodiny. Za posledních 10 letech vzrostly ceny nemovitostí o více než polovinu, v největších městech pak přijde pořízení bytu až na dvojnásobek. Dovolit si vlastní bydlení je tak pro mnoho lidí luxusem. Pro mladé lidi je získání vlastního bydlení bez pomoci rodičů čím dál obtížnější. Na koupi bytu potřebujeme více než 11 ročních příjmů, což je nejvíce ze států EU! Navíc až polovina nově postavených bytů končí u investorů nebo spekulantů.
Absence bytové politiky svírá rodiny v nájemním bydlení v kleštích – vlastní bydlení je pro ně čím dál méně dostupné, přitom rostoucí nájmy často převyšují růst jejich příjmů. Průměrné nájemné u nás vzrostlo oproti evropskému průměru dvojnásobně. Čtvrtina rodin s dětmi navíc žije v malém nebo nekvalitním bydlení, problémy mají především samoživitelky nebo osamělí senioři.
Nůžky mezi vlastníky bydlení a lidmi v nájmu se tak rozevírají. Téměř tři pětiny lidí žijí ve vlastním bydlení, další pětina splácí hypotéku. Přitom v Německu nebo Rakousku bydlí v nájmu daleko více lidí, velká část z nich pak dosáhne na obecní nebo zvýhodněné byty. Bydlení se musí stát dostupným standardem pro všechny, a nikoli nedosažitelným snem.
Bez kvalitního, dostupného a moderního zdravotnictví se v 21. století neobejdeme. Ukazuje se to hlavně dnes v době epidemické krize. Naše zdravotnictví nekolabuje díky obrovskému nasazení personálu i díky tomu, že se je podařilo uchránit před masivní privatizací a poplatky.
Systém si v porovnání s ostatními zeměmi vede dobře i přes to, že ČR dlouhodobě vydává na zdravotnictví méně peněz – jen 7,5 % HDP, zatímco Německo nebo skandinávské státy více než 10 %. I v měřítkách dostupnosti nebo kvality zdravotní péče patří čeští pacienti mezi ty nejspokojenější.
Délka života ale závisí do značné míry na tom, v jak bohatém regionu se narodíme. Očekávaná doba dožití u mužů je v bohatší Praze o čtyři roky delší než v Ústeckém kraji, kde se dožívají v průměru jen 74,5 let. Ženy v Karlovarském kraji čeká 80,7 roku, což je skoro o tři roky méně než v Praze. Souvisí s tím nejenom vyšší přítomnost rizikových faktorů, jako je obezita nebo kouření, ale také nízká zdravotní gramotnost v ČR. Jsme sice na špici OECD v preventivním vyšetřeních některých typů rakoviny, ale panuje velký rozdíl mezi bohatými a chudými. Ve srovnání s občany EU umírají Češi dvakrát více na kardiovaskulární onemocnění, zvyšuje se počet úmrtí na diabetes a na rakovinu umírá každý čtvrtý Čech.
Vzdělaná společnost je odolnější a soudržnější, vzdělání předurčuje životní úroveň budoucích generací. Zcela klíčová je dostupnost kvalitního vzdělání na všech jeho stupních a zásadní odmítnutí jakýchkoli pokusů o zavedení školného. Vzdělání má vedle společenské i ekonomickou funkci, proto jeho podoba musí držet krok s vývojem trhu práce. Bohužel na vzdělání jako společnost dlouhodobě šetříme. Vydáváme každoročně o 50 miliard méně, než by odpovídalo vyspělosti naší země, čímž si podřezáváme větev pod vlastní budoucností. Za poslední tři dekády jsme jen na učitelských platech „ušetřili“ 500 miliard korun, přitom kvalita vzdělání stojí a padá s dobrými pedagogy, kteří musí být adekvátně odměněni. Důsledky v podobě stárnutí pedagogického sboru a nedostatku učitelů jsou nasnadě. Průměrný věk již přesahuje 47 let a učitelský sbor dál stárne, do třech let může chybět na českých školách až jedenáct tisíc učitelů a možnost výběru kvalitních učitelů se tak zásadně sníží. A to na ně nakládáme ještě více než jinde – v průměru mají ve třídě základní školy 19 žáků, což je třetí nejvyšší počet v Evropské unii.
Vzdělání může sloužit jako sociální výtah pro děti z hůře socioekonomicky postavených rodin, ale v Česku se bohužel porouchal. Děti vysokoškolsky vzdělaných rodičů mají až čtyřikrát menší šanci na vysokoškolský titul než děti rodičů bez vysoké školy. S touto vzdělanostní „setrvačností“ patříme na chvost EU spolu se Slovenskem, Rumunskem a Bulharskem. Místo talentu a snaživosti závisí výsledky školáků až ze 44 % na tom, jakou školu navštěvují. Průměr vyspělého světa je přitom jen 31 %.
Polovina Čechů trpí nadváhou a každý pátý Čech je obézní, včetně dětí. Patříme mezi nejobéznější v Evropě a nadváha je u nás dnes nejrozšířenější v historii. Proto je důležité podporovat dennodenní pohyb a sport. Je to i příjemné trávení volného času, které posiluje soudržnost společnosti. Pohyb je také nejlepší zdravotní prevencí a může šetřit zdravotnictví enormní náklady.
Česká republika, střecha Evropy, byla dlouho zelenou zemí plnou vody a s běžně dostupnými přírodními zdroji pro všechny obyvatele, bez ohledu na jejich sociální status. Tato situace se však vlivem globálních změn klimatu a znečištění prudce mění. Znečištění kolem nás způsobuje v Evropě téměř pětinu všech onemocnění. Všichni se potýkáme s častějšími vlnami veder, zvyšujícími se počty lesních požárů, dlouhodobým růstem produkce odpadů. Objem vody v půdě trvale klesá. Sucho, které je ve střední Evropě nejhorší za posledních sto let, přispívá k šíření kůrovcové kalamity. Dlouhodobě dochází k postupnému úbytku zemědělské půdy.
Klimatické změny zhoršují biodiverzitu a vedou k úbytku lesů. Jsou ničivé nejen pro zemědělství a ekosystémy, ale také pro společnost a ekonomiku. Snižují kvalitu života ve městech i na venkově.
Česko je v energetice závislé na fosilních palivech, na nich stojí až 40 % energetiky. Přitom sedminu elektřiny vyrobené u nás vyvážíme do zahraničí. Příroda ale trpí u nás. Ani zvyšovat využití obnovitelných zdrojů v dopravě se nám stále nedaří. Příroda přitom není jenom ekonomický zdroj sloužící výrobě, ale výchozím předpokladem kvalitního života. Je proto nutné vystavět udržitelné a klimaticky neutrální hospodaření, podpořit zadržování vody v krajině a zajistit ekologickou diverzitu.
Z ekonomiky by měli profitovat čeští občané a české malé a střední podniky, nikoli jen ti nejbohatší nebo zahraniční korporace. Základním východiskem pokoronavirové obnovy musí být plná zaměstnanost za důstojné mzdy. Česko, země levné práce, má nízký podíl mezd na přidané hodnotě (57 %) ve srovnání s celou EU (63 %). Každoročně tak čeští zaměstnanci přichází téměř o 300 mld. Kč na mzdách. Stejná suma odchází na dividendách do zahraničí.
Opakující se krize dokazují potřebu prohloubit odolnost našeho hospodářství. Stát by měl chránit svá strategická odvětví a zvrátit privatizační chyby, třeba prodej vodárenství do zahraničních rukou, na což doplácí peněženky běžných lidí. Odborová organizovanost u nás za posledních 20 let klesla téměř o dvě třetiny a na rozdíl od německých či skandinávských zaměstnanců nemají Češi podíl na rozhodování či kontrole velkých podniků. I proto jsou zaměstnanci často ponecháni napospas vlastníkům.
Český stát nesmí dál fungovat jako dojná kráva pro velký byznys. Investiční politika státu vyžaduje přístup „něco za něco“. Oplátkou za veřejnou podporu má stát vyžadovat vyšší mzdy a reinvestování zisku v Česku. Výzvy v oblasti přechodu na zelenou a digitální ekonomiku vyžadují spolupráci veřejného a soukromého sektoru s využitím veřejného investičního bankovnictví pro malé podniky a obce nebo financování aplikace výzkumu v praxi po vzoru německého Fraunhoferova institutu.
Našim cílem je moderní hospodářská politika, která je založená na znalostech, inovacích a produkci s přidanou hodnotou. Pro firmy proto musí stát budovat moderní infrastruktury a kreativní a vzdělané zaměstnance.
Správný daňový mix spočívá ve spravedlivém rozdělení daňového břemene a dostatečných zdrojů pro fungování kvalitních veřejných služeb od dostupného zdravotnictví, moderního školství přes financování celoživotního učení po udržitelný důchodový systém a sociální péči. Bohužel covidová pandemie vedla k zadlužení všech vyspělých zemí. Horší je ale katastrofální daňový balíček přijatý pod taktovkou pravicové koalice ANO a ODS, který zanechal ve veřejných rozpočtech každoroční díru přesahující 130 miliard. Stát si tak půjčuje, aby bohatým vyplácel měsíční rentu. Mnohé firmy se na jeho základě navíc rozhodly nezvyšovat mzdy, na což doplatí dlouhodobě zase jen běžný zaměstnanec, ale i státní rozpočet na nižších příjmech.
Daňový systém je potřeba přizpůsobit zásadní proměně ekonomiky, kterou přináší digitalizace a robotizace. Doposud 85 % všech státních příjmů bylo z práce (daně a odvody) a ze spotřeby (DPH), tj. v drtivé většině od běžných pracujících a důchodců. To je jeden z nejvyšší poměrů v jakékoli světové ekonomice. Pro nízkopříjmové rodiny je náročnější zaplatit střechu nad hlavou a zdravé jídlo. Proto by měli platit nižší daně. To stejné platí o znevýhodnění malých a středních firem. Přes deset zemí v Evropě toto řeší nižšími daněmi pro menší podniky a zavedením sektorových daní, např. ve finančnictví. V Česku mezitím daníme cukrárnu na malém městě stejně jako obří nadnárodní bankovní domy, z čehož pak logicky plyne každoroční třistamiliardový odliv zisků do zahraničí. Česko patří mezi deset majetkově nejvíce nerovných zemí v EU a na rozdíl od vyspělých zemí majetkové daně nevyužívá.
Kultura je jedním z pilířů zdravé a sebevědomé společnosti. Umožňuje nám trávit plnohodnotně volný čas a obohacuje nás i prostředí, ve kterém žijeme. Malé Česko se může pyšnit velkým kulturním dědictvím. Máme tradičně hustou síť památek, veřejných knihoven, muzeí, galerií nebo divadel. Kultura ale nesmí být jen pro vyvolené. Každoročně se zvyšuje počet zpoplatněných památek, ceny knih v poměru k průměrné mzdě kontinuálně stoupají. Platí totiž, že čím méně vyděláváme, tím více šetříme na kultuře. Vzhledem k tomu, že druhý největší zdroj české kultury jsou domácnosti, je každá hospodářská či finanční krize v kulturním sektoru znát.
Dlouhodobý rozvoj kultury také trpí tím, že se nemůže spolehnout na stabilní příjmy z veřejných prostředků, protože rozpočty na kulturu rok od roku kolísají. Jedním z předpokladů kvalitního rozvoje kultury je tak dlouhodobá stabilita financí. Přitom kulturní sektor pouze nebere, ale do budoucna má ohromný ekonomický potenciál.
V roce 2017 představoval kulturní a kreativní sektor 5,3 % HDP Evropské unie. I v Česku se podíl kulturního sektoru na objemu HDP pravidelně navyšuje. V Německu se prakticky vyrovnal strojírenskému průmyslu. Pro mladé lidi do 29 let vytváří největší počet pracovních míst a vykazuje vysokou míru zaměstnaností žen. Lidé pracující v kultuře proto nesmí být „chudými příbuznými“. Ve skutečnosti je ale průměrná mzda v kultuře je stále nižší, než je celkový průměr mezd v ČR. Investice do kultury jsou tak investicí do budoucnosti.
Zemědělská půda zabírá více než polovinu rozlohy naší země. Podoba zemědělství tak určuje nejenom ráz krajiny, ale ovlivňuje udržitelnost života u nás. Potravinová soběstačnost a kvalita potravin nejsou jen prázdné fráze, ale konkrétní cíl spočívající v lokalizaci spotřeby a důrazu na organické a biopotraviny z ekologického zemědělství. Jeden ze způsobů podpory lokální výroby i spotřeby podle motta „z farmy na vidličku“ spočívá ve spojení místních zemědělců se stravováním ve školách.
Zemědělství také musí pomoci v ochraně klimatu a boji se suchem. Některé důsledky dopadají přímo na ně: zemědělská půda je z více než 60 % ohrožena vodní erozí a během čtyř dekád se snížila početnost populací ptáků zemědělské krajiny o třetinu.
Venkov má být primárně místem k životu, nejen sloužit bohatým k víkendové rekreaci. Přesto dnes venkovské oblasti (mimo satelitních oblastí kolem velkých měst) čelí vylidňování, trvale v nich zůstávají žít pouze starší obyvatelé bez přístupu k běžným veřejným službám. Rozvoj venkova předpokládá podporu lokálních forem podnikání, veřejné infrastruktury a občanské vybavenosti: zachování škol, obchodů, ambulantních lékařských služeb, hospod a veřejných prostranství.
Česko je suchozemský stát střední velikosti. Nemůže diktovat podobu světa kolem sebe, ale má jej aktivně ovlivňovat a snažit se o co nejlepší vztahy se všemi zeměmi, zvláště s našimi nejbližšími partnery a spojenci. Naše z celosvětového pohledu privilegovaná poloha uprostřed Evropy k tomu skýtá zvláštní příležitost. Česko musí být aktivním aktérem, který dokáže jasně definovat své zájmy a získat si respekt před partnery. Musí být mít pověst spolehlivého hráče, jenž ctí mezinárodní pravidla, ale i drží slovo. Česko musí vystupovat sebevědomě, protože jedině země, které dokáží jasně definovat své zájmy, si získávají v zahraničí respekt. Dle potřeby musíme umět být i kritičtí, a to nejen v obhajobě našich zájmů, ale zvláště ve snaze o dosažení mírumilovné spolupráce mezi národy a dodržování demokratických principů. Mírová spolupráce a vzájemný respekt mezi státy byl a je dlouhodobou prioritou pro sociálně demokratické hnutí i pro SOCDEM.
Dlouhodobě umíme těžit jak ze své geografické pozice, tak z historické zkušenosti úspěšné demokratické a na světové poměry bohaté země. Toho nelze docílit tím, že budeme zavírat velvyslanectví a tím de facto rušit vztahy s některými zeměmi, jak tomu činila pravice. Česko musí mít profesionální diplomacii a vysílat dostatek lidí do evropských a mezinárodních institucí. Jsou to oni, kdo nám získávají respekt a především přinášejí pohled českýma očima a respekt vůči našim zájmům. V EU nesmíme být neviditelní, ale naopak musíme prosazovat sociálně spravedlivou Evropu a stát na straně pracujících a středních a malých českých podnikatelů. Evropská ekonomika totiž nezajišťuje rovné příležitosti všem. Ze společného trhu, jakkoli prospěšného pro českou ekonomiku, neúměrně těží velké nadnárodní korporace se svými týmy právníků a lobbistů.
Pro zajištění bezpečnosti a prosperity se neobejdeme bez reakce koordinované na nadnárodní úrovni na zvyšování odolnosti proti novým hrozbám, jako jsou pandemie nebo změna klimatu.
Spravedlnost představuje jednu ze tří základních sociálně demokratických hodnot. Domoci se spravedlnosti bohužel v Česku trvá déle, než je průměr v EU. Ve srovnání s dalšími státy ČR „vyniká“ především v počtu vězňů, v přepočtu na obyvatele jsme v Evropě druzí. Nedostatečné je také využívání alternativních trestů, jako je např. domácí vězení. Většina bývalých vězňů se do vězení vrací opakovaně v daleko větší míře než v jiných zemích EU, proto je klíčové pracovat s vězni jak během výkonu trestu, tak i po propuštění. Problémem pro vězně jsou také exekuce, mají je tři ze čtyř vězňů.
V exekuci se v ČR celkově nachází téměř 800 tisíc lidí, proti kterým je vedeno téměř čtyři a půl milionu exekucí. Jejich důsledky dopadají nejen na dlužníky samotné, ale také na jejich partnery nebo děti. Z důvodu likvidačních exekučních srážek lidé v exekuci sahají často po nelegální práci. U rodičů v exekuci je větší pravděpodobnost, že jejich děti nedokončí školu. Vzhledem k počtu lidí v exekuci je zásadní nastavit efektivní systém oddlužení a kvalitní a dostupné poradenské služby.
U soudních sporů je pak nezbytné zvážit moderní alternativní postupy, jakými jsou třeba mediace, tedy řešení sporů mimosoudně za pomoci prostředníka, případně Cochemská praxe, která u řešení rozvodů směřuje k domluvě mezi všemi účastníky sporu s důrazem na práva a zájmy dítěte.
Zavedeme manželství pro stejnopohlavní páry, které za současných podmínek nemohou naplnit své vztahy, zakotvit v životě, dopřát sobě i svým dětem, které již dnes vychovávají, jistotu a stabilitu. Děti nemají například nárok na alimenty, sirotčí důchod či automatické dědictví po jednom rodiči, v případě úmrtí svého biologického rodiče nemají jistotu, že o ně bude dále pečovat jejich druhý rodič. Proto umožníme vstupovat do manželství, se všemi právy a povinnostmi, i dvěma ženám nebo dvěma mužům
