Dříve jsem věřila, že člověk má osud ve svých rukou. Že pokud se bude snažit, pracovat poctivě a žít skromně, nemůže se stát, že by neměl peníze na základní životní potřeby.
Pak se stalo, že jsem se ocitla sama s dětmi. I když jsem měla tři práce, každý rok jsem doufala, že se děti vejdou do starých bot a obávala se, že mi selže pračka nebo lednička.
Uvědomila jsem si, že jsem se spletla. Že člověk může dělat vše správně, ale přesto může mít problémy se uživit. Že řeči o štědrých sociálních dávkách jsou jen iluze. Že každý má své hranice, ať už sociální, intelektuální či povahové.
Při své práci zdravotní sestry jsem si s pacienty často povídala a zjistila, že mnoho lidí žije podobně. Nejsou to jen samoživitelky nebo senioři, ale i mnoho lidí v produktivním věku. Dělají, co mohou, přesto to nestačí a žijí v neustálém stresu, nejistotě a obavách.
Nemohu změnit svět, ale jsem bojovník. Chtěla jsem alespoň změnit prostředí kolem sebe a začala se angažovat v odborech naší nemocnice. Zkušenosti jsou to nepřenositelné, snaha o změnu mě stála mnoho času, energie a bezesných nocí.
Ale mnoho věcí se podařilo, mzdové podmínky i pracovní prostředí se změnily a stále mění k lepšímu a já vím, že tahle práce má smysl. Lidem se žije lépe a to je můj cíl, ať už v roli zdravotní sestry nebo odborářky.
