Je načase diskutovat o směřování zahraniční politiky v nových poměrech Evropy i světa. Chytrá diplomacie musí prosazovat naše zájmy.
Česko příští rok čekají volby, Spojené státy čeká Donald Trump, Evropu několikeré vystřízlivění a kocovina. Co bude pro evropské občany horší? Ekonomika, opírající se o průmysl, jádro, levnou ropu a plyn? Nebo politika založená na slunci, které občas nesvítí, větru, který občas fouká příliš, a lithiových bateriích, které občas vytrvale hoří? Tlusté roury s plynem i ropou totiž vedou hlavně z východu na západ, ne naopak. To musí být zásadní pro formulování naší zahraniční politiky. Nicméně jsme Evropané, žijeme uprostřed Unie, exportujeme za 4,4 bilionu korun, z toho více než 80 % do EU, z toho 50 % do Německa. Czexit je proto politický i ekonomický nesmysl, který by nás vrhl na politickou i ekonomickou úroveň Albánie. Což snad nechceme. Existenční nutností levice, ať bude součástí vlády, nebo v opozici, je zásadní debata o tom, zda opravdu chce EU jako silný federální nadstát, v němž silní budou poroučet slabým a který bude odtržen od svých občanů. Anebo jako Evropu národů, kde i malí budou mít právo veta. Ne nikým nevolená Evropská komise, ale Evropská rada se musí zodpovídat občanům zemí Unie. To je silná exekutiva EU. Schopná boje s rostoucí sociální nerovností, zejména na periferii Unie. Schopná zajistit energetickou bezpečnost či chránit hranice. Pouze čeští občané prostřednictvím svého parlamentu a své vlády musí mít právo rozhodovat, kdo, v jakém množství a za jakých podmínek v Česku může žít a pracovat. Český zdravotní ani sociální systém nejsou bezedné. Pro miliony migrantů nemáme zdroje, i když nám jich může být líto. Schengen je ale nyní dost nefunkční, navíc nastaven nesmyslně. Původní záměr byl, aby se v něm mohli pohybovat bez víz a pasů – tedy užívat výhod – pouze občané států Unie. Ne migranti, kteří přicházejí proto, že se chtějí mít jako v ráji. Uvědomovat si to znamená uvědomit si cenu občanství. Prioritou levice zůstává boj se sociální nerovností. Prioritou nás všech je ale efektivně ochránit vnější schengenskou hranici. Můžeme usilovat o to, aby se i jinde lidé měli lépe. Ke zdrženlivosti v altruismu nás ovšem nutí omezené zdroje. HDP přepočítané na kupní sílu jednoho obyvatele Česka je 35 440 dolarů, na Ukrajině v roce 2019 to bylo 13 000 dolarů, po válce to nebude ani polovina. Třicet let přetrvávající sociální nerovnost mezi zeměmi EU neumožňuje, abychom se měli jako v Německu. Ani za slibované čtyři roky, nevěřme falešným vizím.
Nebuďme hloupí!
Na nedávné dohodě o energetice je vidět, že i velké ekologické Německo přišlo s prosíkem k malému Česku, abychom zajistili stabilizaci dodávek proudu, když zrovna nefouká a nesvítí. Neopakujme německé chyby! Shodneme se asi, že fyzikálně nejúčinnějším zdrojem energie je jádro. Ať z velkých elektráren, nebo z malých modulárních reaktorů. I ten nejmenší reaktor je ovšem cílem pro teroristy a musíme vědět, že každý ochráníme před všemi myslitelnými hrozbami. To je naše povinnost ke kolektivní bezpečnosti. To jde i s gripeny, navíc za třetinové náklady stíhaček F-35. Druhým zdrojem je voda, které bude stále méně. Máme štěstí, že v Česku pramení tři velké řeky Evropy. Zadržování vody není nutné pouze v lužních lesích, ale hlavně ve funkčních kaskádách elektráren. Jako zdroj energie i vody. Je to ochrana před povodněmi a záruka budoucí potravinové bezpečnosti. Země nemají přátele, pouze zájmy, které prosazují. Musíme být schopni komunikovat s globálními hráči i intenzivně spolupracovat s nejbližšími sousedy bez ohledu na momentální názorové rozdíly. Je však v zájmu naší země rozvíjet i spolupráci se zeměmi subsaharské Afriky, jihovýchodní Asie či Latinské Ameriky, se kterými máme tradičně dobré vazby či u kterých vidíme potenciál oboustranně výhodné spolupráce. Teoreticky bezedné odbytiště pro náš průmysl představuje oblast Uralu, Dálný východ a Mongolsko, Indie, Čína. Pro nás musí být Čína respektovanou zemí a vzájemně výhodným obchodním partnerem. Skutečně profesionálně vedená zahraniční politika bude v příštích letech v životním zájmu Česka. S rostoucím napětím a zhoršující se bezpečnostní situací ve světě, se zvýšenou pravděpodobností obchodních válek, s politickou nestabilitou ve Francii a v Německu i s Evropskou komisí absolutně nereflektující nejnovější globální výzvy i skutečné potřeby občanů EU musí Česko vést chytrou diplomacii. Prosazovat naše zájmy. Na Východě i na Západě. Ve všech koutech světa. Česká diplomacie musí přestat být aktivistická, přestat vnucovat druhým, jak mají žít. Musí to být diplomacie ekonomická. Ne slovy, ale přínosy. Zastupitelské úřady musí otevírat dveře firmám, intenzivně podporovat obchod a investice tak, jak to asertivně dělají Francouzi, Němci či Japonci, ale i třeba menší Rakušané či Dánové. Naše prosperita bude dána dlouhodobými úspěchy na zahraničních trzích. Strategickým partnerem v Asii je Vietnam, s nímž nás pojí práce a studium celé generace v Československu a úspěšný život dalších generací v Česku. Ač to neříkáme často, Stát Izrael jsme pomáhali budovat a hájit jeho státnost. Je jen hrstka zemí, s nimiž má tak nadstandardní vztahy. Jsme a chceme být bezpečnou zemí i pro židovskou diasporu. Klíčovými jsou pro nás Spojené státy, strategický partner Evropské unie a člen NATO. Aliance má být ale hlavně aliancí obrannou. Válka mír nepřináší. Udržme si alespoň minimální význam na globální politické scéně. Nebuďme hloupí.
Zdroj: Právo (21. prosinec 2024)
