Podle občanského práva každý odpovídá za škodu, a to i za škodu kterou způsobil na přírodě a životním prostředí. Občanský zákoník ale umožňuje domoci se kompenzace za škodu pouze na produkčních funkcích životního prostředí. Z působnosti zákona je tak vyloučena ekologická újma; zjednodušeně řečeno škoda na mimoprodukčních funkcích životního prostředí, tj. společensko-ekologických funkcí a přínosů v dané lokalitě. Vedle soukromého práva působí též správní právo, které prakticky plně zbavuje původce odpovědnosti nést následky za ekologickou újmu způsobenou povolenou činností. Legislativa tak nereflektuje trend úbytku biodiverzity, který je jedním z nejzávažnějších globálních problémů současnosti, přičemž hlavní příčinou tohoto trendu (společně se změnami klimatu a dalších faktorů) je zejména změna a destrukce prostředí pro život, tedy nejen přirozených biotopů ale i zeleného městského prostředí.
Současná legislativní opatření (například v podobě institutu poplatků za odnětí půdy ze ZPF) prakticky nemotivují stavebníky, aby ekologické újmě zabránili, aby pro svou činnost vyhledávali místa, např. brownfieldy, která snižují riziko vzniku škod na životním prostředí, aby přestali stavět a investovat na zelených loukách, když mají možnost si vybrat ekologicky příznivější alternativu. V případě realizace stavebních záměrů totiž prakticky vždy dochází k trvalé ztrátě prostoru pro růst dřevin, k ubývání přirozených stanovišť a k jejich degradaci apod.. Současně znění zákona je postaveno primárně na zákazech a umožňuje jen povolení výjimek z těchto zákazů stanovených k ochraně dřevin a zvláště chráněných druhů. Důvody a podmínky, za nichž je možné povolení vydat, jsou nastaveny složitě, což zvyšuje administrativní náročnost pro žadatele i orgány ochrany přírody i riziko chyb a opominutí v rámci správních aktů. Současná legislativa na jedné straně téměř neumožňuje aplikovat principy znečišťovatel platí, prevence a naturální restituce, na druhé straně ztěžuje realizovat stavební záměry složitou administrativou tam, kde případná kompenzační opatření mohou být z hlediska přírody a krajiny prospěšnější, než ponechání původního stavu (tj. při tzv. nulové variantě nerealizace záměru). Takový stav nejen, že přírodě nepomáhá, ale zároveň brzdí konkurenceschopnost našeho hospodářství.
Ministr Hladík nyní ve sněmovně obhajuje novelu zákona o ochraně přírody a krajiny (tisk 878), ve které se snaží o řešení konfliktu mezi hospodářskými zájmy člověka a zájmy životního prostředí při (i) kácení dřevin rostoucích mimo les a při (ii) ochraně zvláště chráněných druhů s cílem kompenzovat negativní dopady stavebních záměrů na společensko-ekologické funkce. Kompenzací za pokácené dřeviny má být náhradní výsadba, nebo odvod do rozpočtu obce, který by byl obcí následně využitelný k výsadbám stromů, péči o dřeviny nebo na nákup pozemků vhodných pro nové výsadby. Nově má být vzhledem k měnícím se klimatickým podmínkám upravena problematika následné péče o dřeviny vysazené v rámci náhradní výsadby, která je pevně stanovena na dobu pěti let. Stejně tak má být nově při ochraně druhů rostlin a živočichů klíčovým faktorem stav jimi obývaného prostředí (biotopů), kdy část druhů je při tom ohrožena nikoli primárně lidskými aktivitami, škodlivými zásahy do prostředí, ale naopak samovolnými změnami, jako je zarůstání neudržovaných nelesních biotopů, zazemňování tůní apod. V těchto případech je ke snížení míry ohrožení nezbytné zajištění adekvátní aktivní péče o biotopy a druhy samotné. Záměrem novely je, pokud možno, nahradit povolování výjimek ze zákazů uzavřením dohod o kompenzacích ekologické újmy na náhradních pozemcích spolu s dohodou o způsobu běžného hospodaření, který je v souladu s potřebami druhu (tzv. aktivní péče o vzácné a ohrožené druhy). Současně se navrhuje zrušit dosavadní paušální podmínka prokazování „převahy jiného veřejného zájmu“, která je u části zákonem stanovených důvodů pro povolení výjimek neadekvátní.
Co na to říci? Záměr ministra Hladíka jde správným směrem, nicméně jde o polovičaté řešení. Rozhodnutí o rozsahu kompenzace je ponecháno na správním uvážení příslušného orgánu ochrany přírody. V případech kácení dřevin je stanovení náhradní výsadby (či vyměření poplatku) součástí jednotného environmentálního stanoviska. Rozhodování o kompenzacích je vždy bodové (závisí na tom, kde stavebník disponuje volnými pozemky, nikoliv na širších ekologických souvislostech), tzn. nenapomáhá k vytvoření ekologické kostry krajiny prostřednictvím tzv. územního systému ekologické stability a komplexního systému tzv. agro-envi opatření (remízky, biopásy, meandry, obnova lužních lesů, protierozních pásů apod.). Nedochází tak k propojení těchto systémových opatření s těmi biotopovými na principu WIN-WIN-WIN (jehož cílem je /1./ povolení stavby, /2./ náhradní výsadba či vytvoření anebo údržba biotopu a /3./ příspěvek k vytvoření systému adaptace na klimatické změny). Součástí navrhovaných kompenzačních opatření navíc není řešení tzv. ekologických zátěží (tj. takové ekologické újmy, u které není známá či neexistuje odpovědná osoba, nebo je odpovědná osoba insolventní anebo se odpovědná osoba své odpovědnosti zprostila).
Ministr Hladík si navíc prosazení novely ztížil touhou vytvořit si pomníček v podobě vyhlášení nového Národního parku Křivoklátsko. Zapomněl přitom, že jeho resort odmítl lidem kompenzovat škody způsobené v roce 2022 požárem v Národním parku České Švýcarsko znásobené jeho rozhodnutím nesanovat kůrovcové dřevo. Ministru dnes nikdo nevěří, že nenadřazuje zájem na „bezzásahovosti“ nad zájem ochrany majetku, života a zdraví lidí žijících ve velkoplošně chráněných oblastech.
Osud novely zákona o ochraně přírody a krajiny je proto stále na vážkách. SOCDEM pro případ, zejména když novela legislativním procesem neprojde, má připraven mnohem propracovanější systémové legislativní řešení kompenzace ekologické újmy. Navrhujeme využít při řešení ekologické újmy soukromoprávní institut sporného řízení o odpovědnosti za ekologickou újmu. Vedle rozhodnutí o prokázání kauzálního nexu (tedy o odpovědnosti původce) bude předmětem řízení rozhodnutí o adekvátním opatření, kterým je buď naturální restituce, a to formou „zdroj za zdroj“ – „ekosystémová služba za službu“ (např. 10 nových stromů za pokácený strom, nebo biotop za nový biotop včetně aktivní péče o ohrožené druhy), nebo formou kompenzační obnovy, kterou se rozumí provedení nebo zmírnění ekologické zátěže s využitím bodového ohodnocení ekologické újmy a bodového ohodnocení kompenzace (vycházející z Hessenské metody)[1] s cílem urychlit revitalizaci a obnovu poničených ekosystémů v ČR. Znamená to, že vždy budou odstraňovány zátěže s co nejnižšími náklady, což ve svém vlastním zájmu bude ve sporném řízení navrhovat odpovědná osoba, a s co nejvyšším ekologickým efektem, což bude navrhovat navrhovatel (tj. příslušná municipalita či tzv. Aarhuská veřejnost, případně doporučovat ČIŽP).
[1] předpokládá se formou vyhlášky provedení metody navržené panem Sejákem a Dejmalem: Hodnocení a oceňování biotopů České republiky, vydal ČEÚ v Praze 2003
