27. května 2014
Důležitou událost si v těchto dnech připomínají sociální demokraté. Uplynulo totiž přesně 66 let od okamžiku, kdy exiloví představitelé ČSSD vydali své první oficiální prohlášení poté, co stranu v důsledku dění po únoru 1948 pohltila KSČ. Hodnoty svobody a demokracie žily od té doby až do listopadu 1989 také kvůli návaznosti na zkušenosti československého odboje z II. světové války.
Tragické události z únoru 1948, označované souhrnně jako komunistický puč, se nechvalně podepsaly na fungování sociální demokracie u nás. V noci z 24. na 25. února bylo svrženo její vedení, které mělo mandát ze sjezdu konaného v Brně v listopadu předcházejícího roku. V červnu 1948 došlo tzv. sloučením činnosti k faktickému ukončení fungování sociální demokracie na našem území.
Klíčové demokratické hodnoty ale i přes totalitní represi žily dál, neboť se souběžně zformovalo exilové sociálnědemokratické hnutí. Ústřední výbor exilové strany, odvozující svou legitimitu ze závěrů XII. sjezdu, vydal své první oficiální prohlášení 26. května. Do jeho čela stanul nejprve generální tajemník strany Blažej Vilím (1906-1976), v září jej ve funkci vystřídal Václav Majer (1904-1972). Exilová ČSSD soustavným vyvíjením činnosti vyplnila vakuum vzniklé v důsledku nuceného ukončení činnosti a přispěla k obnovení ČSSD 19. listopadu 1989.
Za připomínku stojí určitě také ilegální odpor Československé nezávislé sociální demokracie na našem území, který trval přibližně až do léta 1949, kdy podlehla potírání aparátu režimu Klementa Gottwalda. Tvrdý postup represivních složek vůči sociální demokracii totiž znemožnil mezilidský kontakt mezi politiky a související politické procesy, při kterých byly představitelé strany odsuzování na dlouhé roky do vězení, politickou činnost strany v tuzemsku ochromily.
V dubnu a červnu roku 1968 přišly pokusy činnost Československé sociální demokracie obnovit. Ani silná podpora veřejnosti těmto krokům však nestačila na autoritu Dubčekova reformního komunistického vedení Pražského jara. Hlavní vliv šel z Moskvy. Úsilí Alexandra Dubčeka o demokratizaci v Československu mělo nicméně u prozatímního vedení sociální demokracie podporu.
Vrátíme-li se zpět k působení sociální demokracie v exilu, lze říci, že čerpalo ze zkušeností z doby působení československého odboje. Vždyť ze sedmi členů exilové vlády obsadili dvě místa zástupci tehdejší Československé sociálně demokratické strany dělnické (ČSDSD) – František Němec a Jan Bečko. Boj proti totalitě tvoří nedílnou součást dějin sociální demokracie, a proto je třeba si tyto důležité okamžiky stále připomínat.
