8. prosince 2020
Dne 11. listopadu tohoto roku jsme si připomněli 80. výročí úmrtí Františka Soukupa – právníka, novináře a sociálně demokratického politika. Jaký odkaz zanechal v novodobých českých dějinách a v historii sociální demokracie pro naši současnost?
František Soukup se narodil 22. srpna 1871 v Kamenné Lhotě u Uhlířských Janovic. Pocházel z rodiny kočího. Absolvoval gymnázium v Čáslavi a v Kolíně. Po maturitě se věnoval studiu práv, a to nejprve na české univerzitě v Praze, odkud byl v roce 1892 za politickou činnost vyloučen. Svoje vysokoškolské studium dokončil poté na univerzitě ve Štýrském Hradci a dále na pražské německé univerzitě, kde rovněž získal doktorát práv.
Velký příliv členů do řad Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické na přelomu 19. a 20. století vytvářel tlak na budování strany jako dobře fungující organizace. V tomto směru se ale dlouhodobě nedostávalo zdatných a zkušených funkcionářů. Chyběli organizátoři, novináři a publicisté i kvalitní řečníci. Tento stav otevíral možnosti nové politické kariéry pro mladé a vzdělané lidi, k nimž tehdy patřil i budoucí právník František Soukup.
Sociální poměry, v nichž vyrůstal a dospíval, zásadně ovlivnily jeho politickou orientaci. V 90. letech 19. století se zapojil do pokrokového hnutí a začal rovněž svoji novinářskou dráhu v tehdejších studentských časopisech. Jako původní příznivec pokrokového hnutí vstoupil v roce 1896 do sociálně demokratické strany. Od počátku století se věnoval advokacii v Praze, od roku 1907 potom ve vlastní kanceláři. Již tehdy František Soukup poskytoval českým sociálním demokratům právní služby a současně – zejména vzhledem ke svým znalostem cizích jazyků – je reprezentoval jednak ve vedení celorakouské sociální demokracie (od roku 1902), jednak v mezinárodním socialistickém hnutí (od roku 1904).
Společně s Josefem Steinerem a za podpory T. G. Masaryka založil v roce 1896 Dělnickou akademii jako hlavní osvětovou a vzdělávací instituci strany. O rok později se stal politickým redaktorem a zpravodajem z vídeňského parlamentu v nově založeném ústředním tiskovém orgánu českoslovanské sociální demokracie – v Právu lidu.
Důležitou roli Soukup sehrál v řadách strany již v letech 1905 – 1907, tehdy v konečné fázi mnohaletého zápasu za všeobecné volební právo, završeném schválením této reformy v rakouském parlamentu v lednu 1907. Mj. osobně předsedal konferenci českých a německých sociálních demokratů, jež se sešla v sále Plodinové burzy v Praze dne 23. července 1905.
Již před 1. světovou válkou se stal František Soukup jedním z nejvýznamnějších členů vedení sociálně demokratické strany. V letech 1907 – 1911 a poté v období 1913 – 1918 zastupoval stranu na vídeňské Říšské radě. Kromě náročné redaktorské práce byl Soukup nucen často vystupovat jako řečník na četných politických akcích strany. Podle svědectví řady svých spolupracovníků měl velké osobní charisma. Dokázal posluchače strhnout, ale současně jim i věci srozumitelně vysvětlit.
V období světové války se zapojil do domácího protirakouského odboje, za což byl rakouskými úřady perzekvován. Jako advokát hájil obžalované v tehdejších politických procesech. Shodou okolností se v poslední fázi války stal jednou z hlavních postav politického života v zemi: na jaře 1918 koncipoval text tzv. národní přísahy, požadující samostatný stát Čechů a Slováků, který slavnostně přednesl Alois Jirásek dne 13. dubna 1918 na shromáždění v Obecním domě. Mluvil též na veřejném shromáždění při slavnostech výročí založení Národního divadla.
Dne 13. července 1918 se v pražském Obecním domě konala ustavující schůze Národního výboru československého. Jejím členem se stal za sociální demokracii i František Soukup, a to společně s Rudolfem Bechyně, Antonínem Hamplem, Gustavem Habrmanem, Alfredem Meissnerem, Josefem Stivínem a Karlem Vaňkem. Jako poslanec promluvil 22. července 1918 na závěrečné schůzi vídeňského parlamentu a odvážně se zastal T. G. Masaryka a jeho zahraniční akce proti rakouské monarchii.
Určitým pomyslným vrcholem Soukupova působení byl pak samotný 28. říjen 1918, kdy se v Praze podílel na všech významných převratových událostech, ať už to bylo převzetí Obilního ústavu, jednání s představiteli pražské vojenské posádky nebo vystoupení na Václavském náměstí, kde tehdejší představitelé Národního výboru přednesli projevy k shromážděným obyvatelům Prahy. Díky tomu, že další významní představitelé sociální demokracie Gustav Habrman a Vlastimil Tusar byli mimo Prahu (první na jednání v Ženevě a druhý zastupoval Čechy ve Vídni), mohl se František Soukup stát sociálně demokratickým „mužem října“.
Soukup na to byl po celý zbytek svého života nesmírně pyšný. Např. v článku, který vyšel v roce 1931 (jako součást sborníku „Dr. František Soukup tribun lidu. Sborník k šedesátce 1871 – 1931. Vydal župní výkonný výbor Československé sociálně demokratické strany dělnické, župy Lounské na Kladně) pod názvem „Má cesta k socialismu“, mj. napsal: „…Mohu ještě říci, že vrcholným dnem mého života byl 28. říjen 1918, a že budu umírat jenom s hlubokou vděčností, že mně bylo souzeno býti jedním výkonným orgánem této dějinné spravedlnosti a tohoto historického převratu ve vývoji národa a všech jeho pracujících tříd. To jest mi jedinou a nejvyšší odměnou za práci celého života …“.
Ostatně jako jeden z „mužů 28. října“ byl poté v období samostatné československé republiky předurčen k výkonu významných státních funkcí. V letech 1918 – 1919 zastával úřad ministra spravedlnosti v první československé vládě premiéra Karla Kramáře a současně v období 1918 –1920 zastupoval v ústavodárném Revolučním národním shromáždění svoji politickou stranu jako poslanec. Od prvních senátních voleb v roce 1920 až do počátku německé okupace byl zvolen senátorem, přičemž ve 20. letech 20. století navíc zastával funkci místopředsedy Senátu a předsedy senátorského klubu sociální demokracie a dále v letech 1929 –1939 byl předsedou Senátu. V posledně jmenované funkci mj. i řídil (vždy společně s předsedou Poslanecké sněmovny) tři prezidentské volby: poslední volbu T. G. Masaryka v roce 1934, prezidentskou volbu Edvarda Beneše v roce následujícím a též volbu Emila Háchy v roce 1938.
František Soukup se stal jednou z vůdčích postav meziválečného Československa, patřících ke skupině Hradu a blízkých T. G. Masarykovi a E. Benešovi. Také v řadách československé sociální demokracie v této době náležel k nejvýznamnějším osobnostem – po celé toto období byl mj. nepřetržitě členem jejího ústředního výkonného výboru a představenstva, rovněž také zástupcem strany v tehdejší Socialistické dělnické internacionále.
Ve 2. polovině 30.let minulého století se aktivně angažoval v zápase na obranu ohrožené republiky. V době po mnichovské zradě inicioval na protest proti tehdejšímu postoji západoevropských socialistů vystoupení československé sociální demokracie z Internacionály. Koncem roku 1938 se na základě svých stranických funkcí podílel ve spolupráci s předsedou Antonínem Hamplem na budování Národní strany práce.
Nástup německé okupace znamenal faktické ukončení jeho politické činnosti a současně osobní perzekuci. V průběhu roku 1939 byl dvakrát zatčen gestapem a vězněn. Přestože byl nakonec na základě intervence protektorátního prezidenta Háchy propuštěn, předcházející strádání zhoršilo jeho zdravotní stav natolik, že 11. listopadu 1940 zemřel. Jeho pohřeb v pražském strašnickém krematoriu musel být tichý – bez jediného projevu a bez jediného slova.
Použité prameny a literatura:
- Dr. František Soukup tribun lidu. Sborník k šedesátce 1871 – 1931. Vydal župní výkonný výbor Československé sociálně demokratické strany dělnické, župy Lounské na Kladně, 1931.
- Soukup František, Revoluce práce. Dějinný vývoj socialismu a Československé sociálně demokratické strany dělnické, I. a II. díl. Praha 1938.
- Tomeš Josef, František Soukup. In: Tomeš Josef a kol., Tváře našich parlamentů:150 let parlamentarismu v českých zemích 1861 – 2011. Praha 2012.
- Tomeš Josef, Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách české sociální demokracie 1878 – 2013. Biografický slovník. Praha 2013.
Zpracoval: Bohumír Brom, vedoucí Archivu ČSSD
