7. února 2023
Právě před sto lety se narodil Jiří Pelikán. Prošel ve svém životě řadou dějinných zvratů, během nichž chyboval, učil se a také se vyvíjel. Nakonec se stal významným Evropanem, kterého má smysl si připomínat i téměř čtvrt století po jeho smrti.
Narodil se v olomoucké umělecké, dobře zajištěné rodině, jeho otec Julián byl sochařem. V šestnácti vstoupil do komunistické strany. Od počátku války působil v odboji, jeho činnost byla vyzrazena. Na prahu dospělosti strávil šest měsíců ve vězení. Byl propuštěn a měl být souzen na svobodě. Soudu se vyhnul tím, že se uchýlil do ilegality. Další čtyři roky až do konce války strávil pod falešným jménem v Kořenci nedaleko Boskovic, byl tam tajemníkem radnice. Během těchto čtyř let pokračoval v organizování odbojové činnosti. V obci byl činorodý, pracovitý, obětavý, a hlavně oblíbený. Seznámil se tam s budoucí herečkou, o tři roky mladší Vlastou Chramostovou, po celý život pak udržovali převážně písemný kontakt.
Po válce působil v komunisticky orientovaném svazu mládeže a také v levicovém svazu vysokoškolských studentů. Po únoru 1948 byl předsedou akční komise, která prověřovala studenty vysokých škol. Na základě stanovisek této komise byly tisíce studentů vyloučeny ze studia. Počátkem devadesátých let k tomu napsal: „Dodnes to považuji za hanbu svého života, kterou jsem se později pokoušel odčinit celou svou činností do doby Pražského jara a pak v exilu“.
Od poloviny padesátých let byl předsedou Mezinárodního svazu studentstva, který sídlil v Praze. Byl jazykově vybavený, komunikativní, měl autoritu a byl také nezpochybnitelným antifašistou. Ve svazu začal působit v době, kdy on i okruh jeho nejbližších přátel, mezi něž patřili mimo jiné pozdější chartisté Ladislav Lis a Klement Lukeš, už nějaký čas opatrně vyjadřovali pochybnosti o politice komunistické strany. Jejich postoje se pomalu vyvíjely. Pelikána velmi ovlivnila právě činnost v Mezinárodním svazu studentstva, během níž hodně cestoval a mluvil s řadou představitelů zemí třetího světa. Většinou levicovými, což ale nutně nemuselo znamenat sympatii k režimům sovětského typu. Pelikán nebyl dogmatik a tyto zkušenosti jej posouvaly k mnohem otevřenějším pohledům.
Skupina kolem Lukeše a Lise byla v roce 1961 trestně stíhána pro styky s jugoslávskými diplomaty a exulanty. Vyšetřován byl i Pelikán. Situace se ale rychle měnila, takže místo trestu byl Pelikán nakonec v roce 1963 jmenován ředitelem Československé televize. Rychle pochopil, jaká příležitost se v nové funkci otevírá. Kritické pohledy ve společnosti i v televizi narůstaly. Smělé tvůrce televizní publicistiky musel Pelikán často obhajovat před politickými orgány, jako ředitel ale věděl, že rozšiřovat kritický prostor je možné jen postupně. V roce 1968 byl Pelikán jedním z významných představitelů takzvaného Pražského jara. Z televize byl odvolán pět týdnů po vpádu vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy. Stal se kulturním radou na velvyslanectví v Římě. Počátkem října 1969, rezignoval a vzdal se československého občanství. Zůstal v Římě. V médiích mnohokrát vysvětloval smysl československých událostí i záměry násilně přerušeného obrodného procesu. Brzy se stal jedním z nejznámějších československých exulantů.
Začal vydávat Listy, které pokračovaly v úctyhodné tradici Literárních listů, Reportéra a dalších titulů, jejichž vydání bylo krátce po okupaci zastaveno. Jako dvouměsíčník je obětavě vydával v Římě po téměř dvacet let. Velkou část nákladu zasílal různými cestami do normalizačního Československa, kde se výtisky tajně šířily mezi lidmi. Zásluha Listů byla také v politické diskusi, která se na jejich stranách vedla.
V roce 1977 získal italské občanství. O dva roky později byl jako kandidát italských socialistů zvolen poslancem Evropského parlamentu, prvním československým a tedy i českým europoslancem. Měl tam po dvě volební období možnost mluvit o situaci za železnou oponou a prosazovat politický tlak vůči tehdejším represivním režimům střední a východní Evropy, žádat propuštění politických vězňů a dodržování lidských práv. Byl respektovaným evropským politikem. Z někdejšího komunisty se stal přesvědčený sociální demokrat, který udělal pro Evropu nejméně tolik, kolik ona udělala pro něj.
Po roce 1989 se částečně vrátil do Prahy. Jeho Listy od té doby vycházejí v Česku, nejprve v Praze, nyní v Olomouci.
Pelikánův strhující osud ukazuje, jak důležité je posuzovat život člověka jako ucelený příběh. To samozřejmě neznamená, že se má mlčet o jeho někdejších vinách i o křivdách, které způsobil jiným. V devadesátých letech jsem s ním často hovořil a vím, že si byl rozporuplnosti svých životních etap vědom. Jeho klikaté, avšak odvážné životní cesty jsem si velmi vážil. Nám všem dává jubileum jeho narození příležitost zamyslet se a diskutovat nad dějinami, kterými naše země prošla. Kriticky, ale také odvážně, protože bez lidí, kteří dokáží nahlédnout svá pochybení a mají odvahu se měnit k lepšímu, bychom měli jen málo naděje, že se k lepšímu bude proměňovat i svět, ve kterém dnes žijeme.
Jiří Pelikán zemřel v Římě v červnu 1999. Ve věčném městě je po něm pojmenována ulice. Stejně tak i v Miláně a v jeho rodné Olomouci.
Zveřejněno se svolením autora: Petr Pospíchal (český publicista, diplomat, disident a politický vězeň)
Vydáno: Mladá Fronta DNES 4. února 2023
Jiří Pelikán:
- Olomoucký rodák byl na počátku druhé světové války za aktivní antifašistickou činnost vězněn. Po propuštění se ukrýval v ilegalitě, pod falešným jménem působil jako tajemník radnice v obci Kořenec nedaleko Boskovic. Po válce aktivně působil v komunistické straně a v levicovém vysokoškolském svazu, po roce 1948 se podílel na vylučování studentů vysokých škol. Účast na těchto represích později označil za svoji celoživotní hanbu.
- V roce 1955 se stal předsedou Mezinárodního svazu studentstva, který sídlil v Praze. Stálý kontakt s řadou představitelů studentského hnutí zejména z rozvojových zemí v něm posílil pochybnosti o správnosti politiky tehdejšího represivního režimu. V roce 1963, během počínajících procesů politického uvolnění, se stal ředitelem Československé televize.
V této funkci se významně zasadil o prosazování demokratizačních tendencí a o rozvoj kritické televizní žurnalistiky.
- V roce 1968 byl jednou z nejviditelnějších tváří obrodného procesu a zasazoval se o zrušení ideologických omezení ve veřejném životě. Vzápětí po vpádu vojsk v srpnu 1968 byl z vedoucí funkce v televizi odvolán a byl vyslán jako kulturní rada na velvyslanectví v Římě.
- Počátkem října 1969 z diplomatické funkce odstoupil a oznámil, že se vzdává československého občanství a zůstává v exilu.
- Od ledna 1971 se stal vydavatelem exilového dvouměsíčníku Listy, na jehož obsahu se významně podíleli autoři z Československa. Mezi jinými Petr Pithart, Luboš Dobrovský, Jiří Dienstbier a mnozí další. Velká část nákladu Listů byla různými cestami dopravována k československým čtenářům. Listy vycházely až do roku 1990 v Římě, poté v Praze.
- V roce 1979 byl Jiří Pelikán jako kandidát Italské socialistické strany zvolen poslancem Evropského parlamentu. Po dvě funkční období byl tak prvním československý a českým europoslancem. V Evropském parlamentu i v západoevropských médiích vytrvale upozorňoval na represe československého normalizačního režimu, zasazoval se o podporu pronásledovaných zastánců lidských práv a zdůrazňoval potřebu tlaku na politické změny v zemích střední a východní Evropy. Stal se jedním z nejznámějších českých exulantů, vydobyl si velký respekt v politických kruzích Západu a měl značný politický vliv, a to nejen v Itálii.
- Po listopadu 1989 žil střídavě v Praze a v Římě. Jako evropský sociální demokrat se snažil zprostředkovávat kontakty a zkušenosti italské a evropské sociální demokracie tehdejší obnovené České straně sociálně demokratické.
- Zemřel v Římě v roce 1999. Je pohřben v Novém Veselí na Vysočině. V Římě, Miláně a v Olomouci jsou po něm pojmenované ulice.
