28. února 2023
MF Dnes, 25. února 2023: Po roce války na Ukrajině stále není v dohledu konec. Když v únoru 2022 Rusko napadlo slabšího souseda, reakce Západu byla předvídatelná. USA nabídly nejvyšším ukrajinským představitelům evakuaci a předpokládaly, že budou následovat jednání o podmínkách, za kterých bude probíhat okupace Ukrajiny. Ukrajina ale našla sílu se bránit a nevzdala se. Tím překvapila svět a šokovala agresora. Západní svět ji začal pomalu a nerozhodně podporovat. Všechny zbrojní dodávky jsou určené k obranným účelům, neumožňují protiútok. Ukrajina tak je schopna, za cenu obrovských ztrát, čelit brutální převaze nepřítele.
Zatím se zdá, že taková válka může trvat roky. Tisíce mladých lidí budou umírat, agresivní ruský režim bude přitvrzovat a posílat na smrt další tisíce vojáků. Každý člověk, který v sobě má nejzákladnější prvky lidskosti, si musí přát ukončení války a mír. K vytvoření stabilní mírové situace je však třeba důrazně odmítnout řešení, které by znamenalo, že válka se „vyplatí“. Nelze přijmout řešení, jež bude inspirovat zločinné režimy k dalším agresivním akcím. Násilí a války nesmí jejich původcům přinášet úspěchy. Jinak v nich budou tito zločinci pokračovat. Hesla o míru se tak nesmí stát nástrojem k naplnění cílů válečníků. Chceme-li věrohodně přispět ke stabilnímu míru, pak nesmíme cestu k jeho dosažení vidět v kapitulaci napadeného a podvolení se diktátu agresora. Problém mírových iniciativ, jež přicházejí z některých evropských zemí, spočívá v tom, že výměnou za příměří, tedy krátkodobé přerušení bojů, nabízejí ukončení dodávek zbraní napadenému a zrušení sankcí vůči agresorovi. Nabízejí zakonzervování současných pozic, které agresor získal brutálním násilím. K tomu formálně přidávají verbální odsudky agrese a deklarace obecného rozhořčení nad chováním Ruské federace. Ale právě v tom je jejich nejen morální, ale i ryze věcná slabina. Ústupky, které by znamenaly ztrátu části území Ukrajiny, by vedly k pokračování guerillového boje v oblastech okupovaných Ruskem a čekání na novou eskalaci konfliktu a novou válku. Zamrzlý konflikt by znovu propukal náhle a nepředvídatelně. To by k bezpečnosti a stabilitě Evropy rozhodně nepřispělo. Jen bychom opět zavírali oči před dalším problémem, který nás zdánlivě nepálí (jak tomu bylo dlouhé dekády na Kavkaze, v Moldavsku a nakonec od roku 2014 v případě Ukrajiny).
Válku, nebo hanbu?
Chceme-li mír, nedosáhneme ho tím, že necháme na holičkách oběť a posílíme útočníka. S ústupky imperiálním válečníkům a naivní důvěrou v možnost jejich uspokojení má Evropa dost zkušeností. Jakož i s obětováním území a části populace slabších států. Dodnes nám musí v uších znít slova Winstona Churchilla k výsledkům tehdejší „Mnichovské mírové iniciativy“: „Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily hanbu. Budou mít válku.“ Chceme-li mírová jednání se zločinci, musí mít západní svět především jasnou představu o vlastních cílech. Musí mít jasno o řešení, které je akceptovatelné pro oběť zločinu. Západní svět zároveň nemůže jako cestu k míru nabízet jen ústupky. Je-li problém současného stavu na frontě v tom, že výzbroj ukrajinských sil není dostatečná k odražení nepřítele, pak musíme být připraveni dodat obráncům účinnější vybavení. Není-li za současného stavu možné zastavit útoky ruských sil, pak je nutné projevit ochotu zvýšit bojeschopnost ukrajinské armády a dát jim k dispozici systémy, které umožní likvidovat zdroje útoků. Pokud dnes máme pochybnosti o účinnosti sankcí a jejich dopadech, pak musíme být schopni najít shodu na řešení, které potřebný efekt přinese. Ať už jde o zpřísnění sankcí, nebo jejich důslednější vymáhání. Musíme mít zkrátka jasno, kam až je svobodný svět ochoten a schopen zajít, jaké nástroje má k dispozici a v jakém rozsahu je možné je použít. Mírovým jednáním musí předcházet shoda v tom, co je cílem. Součástí jednání nesmí být ani na vteřinu úvaha o zradě obránců napadené země. Zároveň musí být jasné, že výsledkem jednání bude strategický neúspěch Ruska ve snaze podrobit si Ukrajinu. Musíme mít předem jasno o konkrétních vstřícných krocích k Rusku, které jsou pro svět přijatelné. Stejně důležité je však mít nezpochybnitelnou shodu na tom, že v případě neúspěchu bude postoj k agresorovi tvrdší a účinnější, než byl doposud. Mírová jednání nesmí znamenat kapitulantství a opouštění oběti. Velkou chybou by bylo si myslet, že někdo, kdo je schopen rozpoutat krvavou a brutální válku, je zároveň citlivým a chápajícím partnerem, který ocení ústupky a velkorysost.
autoři:
Michal Šmarda, předseda ČSSD
Tomáš Petříček, exministr zahraničí
Tomáš Řepa, vojenský historik
