Mír pro Ukrajinu a Evropu, ne vítězství pro Putina

28. února 2023

MF Dnes, 25. února 2023: Po roce války na Ukrajině stále není v dohledu konec. Když v únoru 2022 Rusko napadlo slabšího souseda, reakce Západu byla předvídatelná. USA nabídly nejvyšším ukrajinským představitelům evakuaci a předpokládaly, že budou následovat jednání o podmínkách, za kterých bude probíhat okupace Ukrajiny. Ukrajina ale našla sílu se bránit a nevzdala se. Tím překvapila svět a šokovala agresora. Západní svět ji začal pomalu a nerozhodně podporovat. Všechny zbrojní dodávky jsou určené k obranným účelům, neumožňují protiútok. Ukrajina tak je schopna, za cenu obrovských ztrát, čelit brutální převaze nepřítele.

michal-smarda_10.jpg

Zatím se zdá, že taková válka může trvat roky. Tisíce mladých lidí budou umírat, agresivní ruský režim bude přitvrzovat a posílat na smrt další tisíce vojáků. Každý člověk, který v sobě má nejzákladnější prvky lidskosti, si musí přát ukončení války a mír. K vytvoření stabilní mírové situace je však třeba důrazně odmítnout řešení, které by znamenalo, že válka se „vyplatí“. Nelze přijmout řešení, jež bude inspirovat zločinné režimy k dalším agresivním akcím. Násilí a války nesmí jejich původcům přinášet úspěchy. Jinak v nich budou tito zločinci pokračovat. Hesla o míru se tak nesmí stát nástrojem k naplnění cílů válečníků. Chceme-li věrohodně přispět ke stabilnímu míru, pak nesmíme cestu k jeho dosažení vidět v kapitulaci napadeného a podvolení se diktátu agresora. Problém mírových iniciativ, jež přicházejí z některých evropských zemí, spočívá v tom, že výměnou za příměří, tedy krátkodobé přerušení bojů, nabízejí ukončení dodávek zbraní napadenému a zrušení sankcí vůči agresorovi. Nabízejí zakonzervování současných pozic, které agresor získal brutálním násilím. K tomu formálně přidávají verbální odsudky agrese a deklarace obecného rozhořčení nad chováním Ruské federace. Ale právě v tom je jejich nejen morální, ale i ryze věcná slabina. Ústupky, které by znamenaly ztrátu části území Ukrajiny, by vedly k pokračování guerillového boje v oblastech okupovaných Ruskem a čekání na novou eskalaci konfliktu a novou válku. Zamrzlý konflikt by znovu propukal náhle a nepředvídatelně. To by k bezpečnosti a stabilitě Evropy rozhodně nepřispělo. Jen bychom opět zavírali oči před dalším problémem, který nás zdánlivě nepálí (jak tomu bylo dlouhé dekády na Kavkaze, v Moldavsku a nakonec od roku 2014 v případě Ukrajiny).

Válku, nebo hanbu?

Chceme-li mír, nedosáhneme ho tím, že necháme na holičkách oběť a posílíme útočníka. S ústupky imperiálním válečníkům a naivní důvěrou v možnost jejich uspokojení má Evropa dost zkušeností. Jakož i s obětováním území a části populace slabších států. Dodnes nám musí v uších znít slova Winstona Churchilla k výsledkům tehdejší „Mnichovské mírové iniciativy“: „Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily hanbu. Budou mít válku.“ Chceme-li mírová jednání se zločinci, musí mít západní svět především jasnou představu o vlastních cílech. Musí mít jasno o řešení, které je akceptovatelné pro oběť zločinu. Západní svět zároveň nemůže jako cestu k míru nabízet jen ústupky. Je-li problém současného stavu na frontě v tom, že výzbroj ukrajinských sil není dostatečná k odražení nepřítele, pak musíme být připraveni dodat obráncům účinnější vybavení. Není-li za současného stavu možné zastavit útoky ruských sil, pak je nutné projevit ochotu zvýšit bojeschopnost ukrajinské armády a dát jim k dispozici systémy, které umožní likvidovat zdroje útoků. Pokud dnes máme pochybnosti o účinnosti sankcí a jejich dopadech, pak musíme být schopni najít shodu na řešení, které potřebný efekt přinese. Ať už jde o zpřísnění sankcí, nebo jejich důslednější vymáhání. Musíme mít zkrátka jasno, kam až je svobodný svět ochoten a schopen zajít, jaké nástroje má k dispozici a v jakém rozsahu je možné je použít. Mírovým jednáním musí předcházet shoda v tom, co je cílem. Součástí jednání nesmí být ani na vteřinu úvaha o zradě obránců napadené země. Zároveň musí být jasné, že výsledkem jednání bude strategický neúspěch Ruska ve snaze podrobit si Ukrajinu. Musíme mít předem jasno o konkrétních vstřícných krocích k Rusku, které jsou pro svět přijatelné. Stejně důležité je však mít nezpochybnitelnou shodu na tom, že v případě neúspěchu bude postoj k agresorovi tvrdší a účinnější, než byl doposud. Mírová jednání nesmí znamenat kapitulantství a opouštění oběti. Velkou chybou by bylo si myslet, že někdo, kdo je schopen rozpoutat krvavou a brutální válku, je zároveň citlivým a chápajícím partnerem, který ocení ústupky a velkorysost.

autoři:

Michal Šmarda, předseda ČSSD

Tomáš Petříček, exministr zahraničí

Tomáš Řepa, vojenský historik

Blogy