7. listopadu 2022
Českou republiku čekají těžké časy. A právě v takové chvíli potřebujeme odvážné politiky. Chceme-li překonat nové problémy a novou krizi, nesmíme opakovat staré chyby. Musíme najít odvahu z gruntu změnit energetickou politiku, provést daňovou reformu, spravedlivou reformu důchodů, modernizovat přístup k práci a investovat do rozvoje schopností lidí.
A místo toho před sebou máme návrhy vládních expertů z NERVu. Jakoby z nich na nás hulákali démoni minulosti – omezení nemocenské, prodloužení věku pro odchod do důchodu, škrty v podpoře lidí hledajících práci, školné na veřejných školách.
Jakoby řešením problémů dneška bylo, že budou pracovat lidé staří a nemocní a mladí nebudou tolik studovat. To může krátkodobě pomoci děravému státnímu rozpočtu, ale šance naší země na rychlou cestu z krize a modernizaci hospodářství i společnosti to naprosto boří.
Problémy tak vláda neřeší, ale zakrývá. Rozpočet nezachraňuje, ale látá. Nechystá reformy, ale škrty a chaotické výkřiky.
Takto se nestaví nová Česká republika. Je to jen nostalgická snaha zachránit svět Klausů, Topolánků a Kalousků. Chcete-li Tacherových. Zkrátka svět, kde vyděláváte plundrováním přírodního bohatství, propouštíte zaměstnance veřejného sektoru, bohatí bohatnou a chudí chudnou. Svět, kde je vše jako dřív.
Jenže takhle to prostě nejde. I díky sociální demokracii jsme dnes mnohem dál a lidé si své jistoty nesmí nechat vzít. Pravice chce, aby se věk odchodu do důchodu automaticky prodlužoval. Lidé se dožívají vyššího věku, takže prý mohou déle pracovat. Byla to sociální demokracie, kdo prosadil, že do důchodu můžeme odcházet v 65 letech. Lidé jsou jinak zdraví v Praze a v Ústeckém kraji. Jinak dlouho vydrží pracovat poslanec nebo ministr než řidič autobusu, kuchař nebo zedník. Není to spravedlivé. A zespoda vypadá svět jinak, než z malostranských paláců.
Totéž platí o chystaném krácení podpory v nezaměstnanosti. Není žádná legrace měsíce hledat bezúspěšně práci. Zejména pro člověka, který už není nejmladší, je to náročné a psychicky zničující. Jsou to právě lidé v takto složité situaci, kteří mají být první na ráně, když je potřeba ušetřit státní peníze?
Zdaníme nadnárodní firmy? Moc složité. Snížíme zisky válečných zbohatlíků? Nechceme si je nazlobit. Omezíme dotace miliardářům? Narušili bychom stabilitu. Takto dopadají návrhy na spravedlivé reformy. Místo skutečně potřebných a odvážných kroků tak vláda opět jen útočí na ty nejslabší. A to za ohlušujícího ticha ze strany sněmovní opozice. Ta se s vládou na ochraně zájmů oligarchů vždy dojemně shodne.
Česká republika potřebuje novou společenskou smlouvu. Je válka, rekordní inflace, zavíráme hranice v naivní víře, že tím vyřešíme problém migrace. Hrozí rozvrat klimatu, může přijít nová epidemie. Jdeme z krize do krize a místo cesty ven jen hloupě kopeme kolem sebe.
Sociální demokracie udělala řadu chyb. Ztratila důvěru lidí, protože v klíčových chvílích nenašla odvahu stát si za svým. A zaplatila za to. Ustupovala ze svých pozic a zavírala oči před politikou ve prospěch mocných. Ale i v té době zajistila skutečné jistoty a důstojný život všech skupin lidí. Dokázala vždy stát na straně lidí práce i na straně těch, ke kterým se osud obrací zády. A právě proto už nikdy nesmí udělat stejné chyby. Už nikdy nesmí mlčet k takovým návrhům, se kterými dnes přichází pravicoví experti současné vlády.
Potřebujeme odvahu odmítnout staré recepty a tupé škrty. Potřebujeme skutečné reformy, moderní a spravedlivé daně, investice do vzdělání a nových technologií. Abychom uspěli, musíme si především vážit lidí a jejich práce. Musíme v sobě najít schopnost pochopit hloubku problému, do kterého jsme se dostali. Ničemu takovému se bohužel vládní recepty neblíží ani za mák.
(Autor je sociální demokrat a předseda ČSSD)
