15. prosince 2020
V těchto podzimních dnech mj. vzpomínáme kulaté výročí narození Vlastimila Tusara – historicky prvního sociálně demokratického premiéra a současně jednoho z nejvýznamnějších československých politiků 20. století.
Tusar se narodil v Praze v rodině advokátního úředníka. Otec byl vlastenec a velký obdivovatel K. H. Borovského. Jeho dětství ovlivnilo rozvíjející se české národní hnutí koncem 19. století. Začal navštěvovat gymnázium v Praze v Žitné ulici. Od raného dětství měl zdravotní problémy – o to více jej tato situace motivovala jako bystrého a zvídavého chlapce k osobnímu vzdělávání. Bohužel, postupně mu zemřeli oba rodiče na tuberkulózu a hmotné poměry nedovolily pokračování dalšího studia na gymnáziu. Proto přešel na obchodní školu a po jejím absolvování co nejdříve do zaměstnání pomocníka v obchodě.
Zanedlouho byl přijat jako administrativní síla do nově budovaného Dělnického knihkupectví a nakladatelství v Praze. Zde osvědčil nejen svoje organizační schopnosti, ale postupně na sebe upozornil rovněž jako sečtělý a schopný agitátor i jako talentovaný publicista. Z těchto důvodů byl v roce 1903 vyslán vedením sociální demokracie do Brna, a to jako redaktor časopisu Rovnost.
Ve zdejším prostředí prošel velmi rychlou kariérou a stal se jedním z hlavních organizátorů činnosti sociálně demokratické strany na Moravě – již od roku 1904 buď předsedal nebo byl hlavním řečníkem na všech významných stranických shromážděních. Také jeho působení na půdě Rovnosti bylo velmi úspěšné: již od roku 1908 se totiž podařilo vydávat tento list jako deník (tj. jako 2. stranické noviny po ústředním orgánu Právo lidu)! Pro potvrzení jeho zásluh byl ustanoven šéfredaktorem Rovnosti.
V květnu 1911byl Tusar zvolen poslancem říšské rady ve Vídni a z dosud regionální moravské stranické úrovně se tímto posunul na nejvyšší fórum rakouské politiky. Navázal kontakty s řadou představitelů sociálně demokratických stran dalších národů Předlitavska. Poměrně velmi rychle se adaptoval na vídeňské politické prostředí.
V období 1. světové války po rozpuštění říšské rady zůstal ve Vídni jako zástupce české sociální demokracie a využívaje svoje četné osobní kontakty z minulosti účastnil se různých jednání s rakouskými politiky. V listopadu 1916 se podílel na založení Českého svazu, který sdružoval většinu českých poslanců rakouského parlamentu a institucionálně koordinoval další činnost českých zástupců v politických otázkách, a stal se jeho jednatelem. Od roku 1917 byl vedením Českého svazu oficiálně pověřen jeho zastupováním ve Vídni a současně začíná spolupracovat s T. G. Masarykem a Edvardem Benešem v rámci jejich zahraniční odbojové akce.
Význam Tusarovy osoby pro tehdejší českou politickou scénu byl ještě umocněn v červenci 1918, kdy se stal členem Národního výboru československého, jako nejvyššího orgánu českého národního hnutí s cílem vytvoření samostatného státu. Zastupoval v něm nejen samotnou sociálně demokratickou stranu, ale i její moravský region. Pozici jednatele Českého svazu si i nadále podržel a dále zastával i funkci jednatele sociálně demokratického poslaneckého klubu.
Svými informacemi o aktuální činnosti vídeňské vlády, vč. situace na italské frontě, Národnímu výboru v Praze Tusar zásadně přispěl k úspěšnému provedení pražského převratu ve dnech 28. – 30. října 1918 a vzniku samostatné československé republiky. On osobně byl již 30. října 1918 oficiálně jmenován prvním vyslancem československého státu ve Vídni a převzal odpovědnost za řešení velkého množství složitých politických, správních i majetkových otázek v rámci nové kvality čs. – rakouských vztahů.
V červnu 1919 v obecních volbách významným způsobem zvítězili sociální demokraté. V důsledku toho byla jmenována nová vláda tzv. rudozelené koalice, složená ze zástupců stran sociálně demokratické, národně socialistické a agrární. 8. července 1919 byl Vlastimil Tusar jmenován prezidentem T. G. Masarykem předsedou vlády. Bylo mu 38 let.
I v této nové funkci si Vlastimil Tusar vedl velmi úspěšně: jeho vláda mj. přispěla ke stabilizaci státních financí a administrativy, uzákonila pozemkovou reformu a položila základy k modernímu sociálnímu zákonodárství. Jeho úsilí jako premiéra paradoxně nejvíce komplikoval pokračující rozkol v jeho vlastní straně mezi postupně majoritním radikálně levicovým křídlem, ovlivněným revolučními náladami z tehdejšího bolševického Ruska, a mezi umírněným reformistickým a státotvorným proudem, k němuž sám Tusar, současně i většina vedení sociální demokracie, náležel.
Poté, co byla dne 29. 2. 1920 přijata nová ústava, byly na duben tohoto roku vyhlášeny další parlamentní volby, v nichž výrazně zvítězila Československá sociálně demokratická strana dělnická, přičemž získala téměř 26 % hlasů všech voličů. Současně tyto volby konečně vytvořily první opravdový demokraticky zvolený parlament. Tusar byl opět jmenován předsedou nové vlády, celkově třetí v pořadí od vzniku samostatné republiky.
V průběhu roku 1920 dospěl jako premiér postupně ke stanovisku, že rozchod pravice a levice v tehdejší sociální demokracii je nevyhnutelný a že nástup revolučního křídla ve straně ohrožuje samu konsolidaci a demokratický charakter nového státu. Po jednáních s prezidentem Masarykem, vedením vlastní strany a s dalšími špičkovými čs. politiky podal dne 15. září 1920 demisi své vlády, aby umožnil vznik úřednické vlády Jana Černého, jež měla tuto vnitropolitickou krizi vyřešit.
Po výše zmíněné demisi se expremiér Tusar zotavoval ze zhoršeného zdravotního stavu, způsobeného nejen již dříve riziky nemoci, ale i z přestálého dlouhodobého stresu a přepracování. 3. dubna 1921 byl jmenován mimořádným vyslancem a zplnomocněným ministrem ČSR v Berlíně.
I v letech 1921 – 1922 byl Vlastimil Tusar jednou z nejvýznamnějších politických osobností tehdejšího Československa, s níž T. G. Masaryk stále počítal do nejvyšších sfér domácí politiky – bylo mu teprve 40 let, svým působením jako předseda vlády v letech 1919 –1920 prezidenta definitivně přesvědčil o svých kvalitách a zprávy o jeho zdravotních problémech ještě nebyly vnímány jako závažné. Ještě v létě 1922 zůstávalo Tusarovo jméno stále ve hře i pro budoucí roli nového premiéra – prezident Masaryk se touto myšlenkou opakovaně zabýval. Zmíněnou alternativu ale fakticky znemožnil výrazný pokles mocenské pozice sociálně demokratické strany v důsledku jejího rozkolu, jenž byl dokončen v letech 1920 – 1921.
Ve svém novém působišti v hlavním městě Německa mohl Tusar navázat na svoje předcházející zkušenosti a na styky, přičemž nové kontakty dokázal současně rychle navazovat. Jeho diplomatické zprávy pro pražské ústředí patřily obsahově i kvalitou zpracování mezi nejlepší, což dokázal ocenit i Edvard Beneš ve své tehdejší funkci ministra zahraničí. Ostatně společenské akce, které pomáhala na čs. vyslanectví v Berlíně organizovat i Tusarova mladá manželka Hedvika, byly velmi proslulé a oblíbené. Bylo zajímavé, že tato setkání nebyla určena jen osobnostem německé politiky a příslušníkům mezinárodního diplomatického sboru, ale rovněž i početné české „krajanské“ komunitě.
Tusar dlouhodobě usiloval (v intencích zahraničně politických snah ministra Edvarda Beneše) o zlepšení čs. – německých vztahů. Veškerý již dříve dosažený pokrok byl ohrožen skandálem, který v březnu 1924 ze zákulisí iniciovalo německé ministerstvo zahraničí, a to v podobě podvržených dokumentů z jednání o údajné čs. – francouzské bezpečnostní smlouvě, zveřejněných v deníku Berliner Tageblatt. Záměrem celé akce bylo poškodit pověst bezpečnostní a mírové politiky tehdejší ČSR a znevážit působení ministra Beneše ve Společnosti národů. Bez ohledu na svoje zdravotní rizika vyslanec Tusar okamžitě zorganizoval účinnou protiakci a během následujícího dne i noci sepsal zásadní odpověď na zmíněnou německou intriku, v níž dokázal, že šlo o vědomý podvod, a současně nechal uvedené stanovisko veřejně publikovat v tisku.
Vlastimil Tusar tak vytvořil podmínky pro aktivní obranu čs. diplomacie a pro pozdější zjednání nápravy. Bohužel, celá tato událost spojená s velkým nervovým rozrušením a pracovním vypětím vyvolala u Tusara srdeční záchvat, z něhož se již nevzpamatoval. Dne 23. března 1924 zemřel ve věku pouhých 44 let.
Berlínský diplomatický sbor se s vyslancem Tusarem rozloučil na pietním aktu 24. března 1924. Čs. veřejnost potom 29. března během pohřebního obřadu, vypraveného z Lidového domu v Praze v Hybernské ulici a dále cestou na Olšanské hřbitovy.
Odešel tak jeden z nejvýznamnějších a nejschopnějších prvorepublikových československých politiků, charakterní osobnost a skutečný státník.
Použité prameny a literatura:
- Charvát Jaroslav, Vlastimil Tusar. In: Stloukal Karel a kol., Tvůrcové dějin. Díl 5. Přítomnost. Část 2. Praha 1936.
- Kárník Zdeněk, Vlastimil Tusar. Novinář, politik, diplomat. Praha 2005.
- Tomeš Josef, Vlastimil Tusar. In: Tomeš Josef a kol., Tváře našich parlamentů:150 let parlamentarismu v českých zemích 1861 – 2011. Praha 2012.
- Tomeš Josef, Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách české sociální demokracie 1878 – 2013. Biografický slovník. Praha 2013.
- Zídek Petr, Vlastimil Tusar. Náš člověk ve Vídni. In: Zídek Petr a kol., Budovatelé státu: příběhy osobností, které ovlivnily vznik Československa. Praha 2018.
Zpracoval dne 13. prosince 2020
Bohumír Brom, vedoucí Archivu ČSSD
