18. února 2016
Ministerstvo financí nedávno poslalo do sněmovny zákon o úvěru pro spotřebitele. Revoluční počin, který po dlouhé době zreguluje jednu z posledních šedých sfér naší ekonomiky. Predátorské poskytování úvěrů, nejasné podmínky, astronomické pokuty a roztočená dluhová spirála. A na konci obrovské problémy, které často musí platit stát.
Nový zákon by měl přinést radikální změnu. Zpřísní se dozor nad poskytovateli nebankovních půjček, kteří budou muset splňovat náročné podmínky. Přestože se jedná o kvalitní právní úpravu, za kterou můžeme všichni ministerstvu financí poděkovat, jsem přesvědčen, že pro ochranu spotřebitele se dá udělat ještě více. Některá ustanovení předložené právní úpravy lze zpřísnit.
Hlavním cílem zákona je chránit spotřebitele před nekalými praktikami některých poskytovatelů úvěrů. Nově bude celý sektor dohlížen Českou národní bankou, která nahradí Českou obchodní inspekci. Zpřísní se vstup do odvětví, kdy cílovým řešením je, aby se z dosavadních více než 50 tisíc firem a zprostředkovatelů zredukoval trh na přehledný počet maximálně několika desítek firem. Budou stanovena jasná pravidla, za jakých lze poskytovat úvěry. Výrazně se rovněž omezí pokuty, které si smějí poskytovatelé úvěrů účtovat v případě, že spotřebitel nesplácí úvěr včas. Nově si bude moci poskytovatel účtovat smluvní pokutu jen 0,1 % denně, a navíc bude moci spotřebitel na smluvních pokutách zaplatit nejvýše 70 % jistiny úvěru, maximálně však 200 tisíc korun.
Na základě mých dlouhých diskusí s některými neziskovými organizacemi, jako je Člověk v tísni či Poradna při finanční tísni, se však omezení smluvních pokut na 70 % jistiny jeví jako příliš benevolentní a nechrání dostatečně spotřebitele před možným uvržením do dluhové pasti. Vhodnější by bylo zpřísnit maximální výši pokuty na 50 % jistiny. Čím vyšší smluvní pokuta, tím větší riziko, že se dlužník dostane do dluhové pasti. Dále by bylo vhodné uložit povinnost věřiteli, aby se před poskytnutím úvěru podíval do registru dlužníků, což znamená de facto přikázat poskytovatelům úvěrů členství v registrech. Samozřejmě je to ale otázka pro další diskusi, protože povinné registry jsou roztroušeny ve více zákonech.
Zákon implementuje evropskou legislativu, která nám dává poměrně širokou paletu možností, jak upravit předčasné splacení hypoték. Ministerstvo financí však zvolilo poměrně mírnou variantu, že spotřebitel bude mít možnost splatit jednou ročně jen 20 % jistiny hypotéky zdarma.
Navíc by podle návrhu ministerstva měl mít spotřebitel možnost splatit zdarma celou hypotéku v těžkých životních situacích, jako je úmrtí, invalidita apod. V ostatních případech si za předčasné splacení bude smět poskytovatel účtovat jen tzv. účelně vynaložené náklady, které s předčasným splacením má. Takováto úprava sice omezí velmi vysoké, někdy až sankční poplatky, zásadní změnu hypotečního trhu ale nepřinese. Je škoda, že jsme se při psaní legislativy neinspirovali úpravou předčasného splacení hypoték v sousedních zemích.
Přitom stačilo nahlédnout jen „za humna“ − do Německa. Zde spotřebitel smí splatit hypotéku zdarma v případě prodeje nemovitosti. Myšlenkou této regulace je usnadnit prodej nemovitosti v případě stěhování za prací a tím podpořit mobilitu pracovní síly.
Nemůžeme se srovnávat s velikostí trhu v Německu, nicméně vzhledem k tomu, že u nás je mobilita pracovní síly objektivně nízká, každý podnět pro zefektivnění pracovního trhu je namístě. Zabilo by se tím více much jednou ranou. Jednak by se podpořilo stěhování za prací a také by to dodalo impulz trhu nemovitostí a spotřebitelům by se zlevnilo splacení hypotéky. Jsem toho názoru, že bude vhodné v další fázi legislativního procesu zákon modifikovat tak, aby ještě více chránil spotřebitele.
Zdroj: Hospodářské noviny
