1. dubna 2022
Ruská agrese na Ukrajině vzbudila mezi Čechy nebývalé souznění. Jak se však konflikt stává novou normalitou, společnost se opět rozpadá. Vlivem číhajících populistů. Ale také kvůli přehlíživé vládě. Potřebujeme dobrou vůli, ne disciplinaci.
Tváří v tvář krutostem válečného konfliktu na Ukrajině zapříčiněného agresí Putinova režimu, jsme v počátečních dnech jako stát, ale zejména jako společnost obstáli. Během několika málo desítek hodin se na různé humanitární sbírky podařily vybrat bezprecedentní částky.
Lidé nasedali do aut a vyráželi na hranice pomoci s převozem ukrajinských uprchlíků do bezpečí. Řada z nich jim otevřela své domovy. A nutno dodat, že bylo příjemné sledovat v politice vzácný jev, kdy vláda a opozice našly společnou řeč. Toto okénko politického smíru se však po pár dnech uzavřelo. A my nesmíme dopustit, aby podobný osud potkal i smír sociální.
Sněmovní opozice se již oklepala z počátečního šoku. Tomio Okamura (SPD) a Andrej Babiš (ANO) se předhánějí v tom, kdo z nich bude hlasitěji a mocněji hřímat o nutnosti pomoci předně pro „naše lidi“. Vládní představitelé naopak s příliš očividnou dávkou arogance veškeré nářky nad zvyšováním cen pohonných hmot, energií i potravin označují za projevy sobeckosti a snahy rozeštvávat společnost.
Okamurovy i Babišovy stesky splňují veškeré známky tzv. kompletního populismu. Odkazují se na lid, démonizují elity a snaží se jeden více, druhý méně vyčleňovat některé skupiny obyvatel. Po celou dobu uprchlické krize lze od nich očekávat jen stupňování výkřiků a silnější brnkání na nacionalistické struny. Zda se jejich strategie přetaví v cenné volební úspěchy, však záleží na činnosti, respektive nečinnosti vlády Petra Fialy (ODS).
Ta ovšem nyní představuje opačný extrém. Vytvořila si totiž umělé dilema, zda se věnovat dění na Ukrajině nebo zda pomoci českým domácnostem před propadem do chudoby vlivem růstu cen. Z úst Markéty Pekarové Adamové (TOP 09) jsme se už stihli dozvědět, že vláda tu není od toho, aby se starala o lidi a každý dospělý člověk si přece musí umět pomoci sám.
Na růst cen pohonných hmot reagují členové vlády apely na snižování spotřeby. Máte obavy z drahých energií? Tak méně topte. Naprosto absurdní reakce pramenící z neschopnosti přiznat si sociální realitu dneška a bezhlavé lpění na dogmatech neoliberalismu.
Máme se dobře. I když…
V porovnání s lidmi, kteří prchají ze svých domovů, se máme opravdu dobře. Položme si však otázku, zda je právě tento způsob srovnání ospravedlnitelný a férový. Podle dat PAQ Research žije v České republice 16 % lidí, kteří se ocitli pod hranicí příjmové chudoby. A roste i počet těch, kterým po zaplacení nejnutnějších výdajů (bydlení a potravin) nezbyde takřka nic.
Každé procento inflace navíc je pro ně vyloženě zdrcující. Vedle toho již nyní odborníci na realitní trh otevřeně hovoří o skokovém zdražování nájmů. U cen energií a potravin jakbysmet. Aby toho nebylo málo, experti nyní čím dál častěji vedle chudoby energetické skloňují i chudobu drogistickou.
To vše dopadá nejen na strádající a ohroženou třídu, ale i na další segmenty společnosti. Radit těmto lidem, ať méně tankují, když řada z nich žije na venkově, kde „bez auta jsme jak bez ruky,“ je prostě alibistické. Stejně jako myslet si, že takto komplexní problém vyřešíme pouze rozšířením okruhu lidí, kteří mohou dosáhnout na některé sociální dávky — např. příspěvek na bydlení. Opět to dlouhodobě neřeší problém těch, kteří pracují, a jejich příjmy přesto nedostačují na pokrytí základních potřeb.
Ekonomika založená na levné práci v praxi. A pozor, může být hůře. Například minulý týden vyšel rozhovor s nejmenovaným developerem, který v uprchlické vlně vidí úžasnou příležitost pro český pracovní trh. Oni ti líní Češi nechtěli pracovat za dvacet hrubého. Zato Ukrajinci, kteří se ocitli v cizí zemi ve snaze zachránit si holý život, ti budou za tu dvacku vděční.
Možná bychom vedle humanitární pomoci a vyvěšování vlaječek mohli naši podporu ukrajinským přátelům projevit i jinak. Mohli bychom jim pomoci vymanit se z područí levné práce hraničící s vykořisťováním. A společně s nimi i více než desetině českých zaměstnanců, kteří jsou z takto žalostných příjmů nuceni přežít též.
Co dělá vláda?
Jak těmto ohroženým skupinám dnes pomáhá vláda? Z pracovní směny je rovnou pošle pro chudinskou dávku. Takto je totiž státní podpora velmi často vnímána. Divíme se? Vždyť „dospělý se o sebe dokáže postarat sám.“ Jen naivní člověk by si mohl myslet, že pár týdnů apelů ministra Jurečky (KDU—ČSL), aby se lidé hlásili o sociální podporu, vymaže roky neoliberálního příběhu o selhávání jednotlivce.
Dodnes si bohužel až příliš dobře pamatuji pocit potupy a studu, když jsem jako dítě musela mámě pomoci schovat roky starý televizor před návštěvou paní z úřadu, která tehdy posuzovala nárok na sociální příspěvek. Dodnes mám až iracionální obavy z toho, že bych něčemu podobnému musela být vystavena znovu. Je mi 31 let. Chudoba ve vás zanechá stopu, ač se ji během života snažíte smýt sebevíc.
Válka a jakákoliv krize mají mimo jiné onu vlastnost nekompromisně odhalit bolavá místa společnosti a systému. My nejsme výjimkou. Léta nedostatečného řešení krize bydlení, exekučního moru, nerovností ve vzdělávání, ignorování periferií a stavění ekonomiky země na levné práci — to vše nyní sklízíme. Pokud nenastane razantní obrat, můžeme se stát svědky sociálního rozvratu.
Zatím to bohužel vypadá, že vláda Petra Fialy se podrží vyprávění o „sobcích“. Nebezpečně neprozíravé. Kdo zná historii, ví, že lidé čelící reálnému či jen pocitovému nebezpečí sociálního propadu, jsou ochotni uvěřit politickým obchodníkům se strachem. Když máte pocit bezvýchodnosti, apel na demokratické hodnoty a solidaritu, neslyšíte. Pyramida potřeb je prostě nekompromisní.
zdroj: Deník Referendum 1. 4. 2022 odkaz zde
