6. května 2010
Je zvláštní, kolik emocí v české historii budí tradice oslavující roli ženy ve společnosti. Zatímco březnový Mezinárodní den žen jsme po roce 1989 na čas přestali uznávat, protože byl zdiskreditován jako nástroj komunistické propagandy, přesně opačný osud potkal Den matek, který v Česku připadá na druhou květnovou neděli. Snad proto, že se u nás tento svátek začal slavit v roce 1923 na popud Alice Masarykové, vymazal postupně totalitní režim tento den z kalendáře. Přesto nikdy nezanikl úplně a navzdory ideologii se tato krásná květnová tradice držela v řadě českých, moravských i slezských rodin.
Přitom pokud lze mluvit o nějakém skutečně mezinárodním svátku, je jím jednoznačně právě Den matek s tradicí sahající až do starověkého Řecka. Lze se jen domnívat, že s 20. stoletím spojená představa společenské role ženy=matky byla důvodem zmatku v hlavách zejména mužské části společnosti, který že ten svátek je vlastně „ten pravý“.
Nemám nejmenších pochyb o tom, že oba svátky jsou svébytné a mají v kalendáři své místo naprosto právem. Role maminky v rodině je nezastupitelná, od nejútlejšího věku do dospělosti. A aniž bych chtěla jakýmkoli způsobem snižovat roli otců, naopak, přece jen vztah mezi matkou a dítětem je specifický a pro život a duševní i intelektuální vývoj každého člověka do značné míry určující.
Den matek oslavíme už tuto neděli. A i když každé přání, kytička či třeba jen telefonát vždy potěší, je pro mne osobně důležitá jiná věc. Kterýkoli den se podívám na své dvě dnes už dospělé děti, můžu si s hrdostí říci: „Mám co slavit!“
