2. listopadu 2022
Autor je bývalým členem Rady České televize.
Kritika ze strany politiků i některých občanů – ČT není pouze zpravodajství
Dovolím si to posoudit prizmatem toho, že jsem v Radě ČT strávil skoro dvanáct let, takže jsem se problematice České televize dlouhou dobu věnoval. Kritika České televize ze strany politiků není vůbec nic nového. Byla tu vždycky, nepřipadá mi dnes o nic častější. Zpravodajství jak z hlediska vynaložených financí, tak z hlediska objemu vysílání činí kolem 15 procent z objemu vysílání ČT. Televize má – kromě zpravodajství ještě dva zásadní úkoly, má vzdělávat a bavit. To je jednak napsáno v zákoně o ČT, jednak je to evropský standard, který byl při vzniku těchto veřejnoprávních televizí vždy považován za zásadní důvod jejich existence. A samozřejmě informuje. Ona informuje o mnoha věcech a jednou z nich, zásadní a důležitou, je zpravodajství, to ano. Na zpravodajství chodily řádově dvě, tři stovky stížností za rok. Když vezmete ty tisíce odvysílaných hodin a stovky pořadů, tak to jsou promile. Léty se velmi zkvalitnily výzkumy, zkoumá se spokojenost, vyváženost, objektivita na dosti velkých vzorcích lidí. Čili říct jenom tak do vzduchu, že Česká televize je rusofobní, nebo amerikanofobní, nebo protiukrajinská, nebo protiokamurovská nebo že je to Kalouskova televize, to jsou všechno obrazy, jenom od boku mířené výkřiky, které, kdyby došlo na soud, nebo na nějaké odborné zkoumání, tak uspět nemohou. Mě mrzí, že se objevují tak často i z úst lidí, od kterých bych to nečekal.
Televizní poplatky x státní rozpočet
Když bude televizi platit stát z rozpočtu, tak ji stejně budou financovat lidé z daní. A to dokonce i ti, kteří se vůbec nekoukají na televizi a nemají televizor. V televizním a rozhlasovém poplatku je jistá spravedlnost. Přesto bych do budoucna rád viděl změnu konstrukce financování ve smyslu, že by vysílání veřejnoprávních médií platil každý daňový poplatník, který přijímá vysílání obou veřejnoprávních médií pomocí jakékoliv technologie a to podle výše svých příjmů. To považuji za daleko lepší způsob financování než poplatek domácnosti. Rodiny se často stěhují, lidé se rozvádějí, je těžké vyhledávat tu domácnost, která by měla koncesionářský poplatek hradit. Kdežto když každý občan (nebo korporace), bude platit např. pět promile ze svých příjmů jako příspěvek České televizi a Českému rozhlasu, tak přes padesát procent lidí bude platit daleko méně, než je dnešní i tak nízký poplatek. A pouze ti majetnější by platili víc. Model je to sociálně spravedlivý a nemusí se složitě vyhledávat neplatiči. Prostě by každý, kdo podá daňové přiznání, zaplatil v řádu desetin procenta z příjmu koncesionářský poplatek. Vyjímky resp. osvobození z placení pro různé kategorie občanů jsou již dnes uvedeny v zákoně.
Zpravodajství ČT – stát ve státě
Podstatou je to, že zpravodajství České televize je odděleno od pravomoci generálního ředitele. To je tak přísné oddělení, že generální ředitel nemůže jakkoli zasahovat do zpravodajství, ani do jeho personální politiky, jedině na základě nějakého podnětu. A já si myslím, že zpravodajství, tenhle stát ve státě, je principiálně systémově špatně řízeno. Je třeba se zamyslet, jestli nezávislost zpravodajství má zajišťovat systém, který je převzatý z komunistické éry, kdy zpravodajství bylo takhle chráněno a vyčleněno z programu, protože si Komunistická strana absorbovala redaktory a určovala obsah. V systému, ne v obsahu, to zůstalo úplně stejné. Nezávislost zpravodajství je dána už principem nezávislosti ČT jako celku, tak jak praví litera zákona a Etický kodex. Tudíž by dle mého názoru mohlo být zcela logicky součástí programové nabídky ČT a být řízeno obdobně, jako ostatní příslušné útvary.
Nevím, proč není redakce zpravodajství podřízena GŘ jako ostatní redakce. Je to i tím, že se GŘ o takovou změnu ani nepokouší. Poukazovat na nutnou nezávislost není třeba, všichni zaměstnanci ČT se musí řídit zákonem a Kodexem. Redakce se jeví jakoby zapouzdřená do sebe, přičemž postrádám větší sebereflexi a pokoru vůči dobře míněné kritice.. Co lze redakci zpravodajství především vytknout, je, že jsou jedinci, kteří při své práci neumí zapomenout, na své vlastní politické přesvědčení a viditelně dávají najevo, kdo má jejich sympatie a kdo nikoli. Je to těžké z psychologického hlediska, ale měli by se svých sympatií či antipatií k některým politickým osobnostem zbavit. Když se stanou zaměstnanci České televize, tak svou úlohu musí plnit podle Kodexu. Hodně jich to umí, když se díváte, jak dělají rozhovory nebo reportáže. Ale je tam určitá část lidí, která to neumí. Ale rozhodně to není ve prospěch jedné skupiny lidí, jednoho Kalouska. Ani oni nefandí všichni Kalouskovi, mohou být i fanoušky jiných, dokonce i prezidenta Zemana, ale mohou být i jeho nepřáteli. To jsou vady na kráse, které by se měly permanentně odstraňovat. Je ale scestná představa, že by zpravodajství České televize mělo jednoho či několik „favoritů“, kteří by zpravodajství zákulisně řídíli.
Volba Rady Poslaneckou sněmovnou
Poslanecká sněmovna je vrcholným reprezentatem občanů a má mnoho práv a pravomocí. V případě volby zástupců veřejnosti do mediálních rad zastupují oněch cca 8 milionů televizních diváků.
Domnívám se, že právě poslanci se musí rozhodnout, jestli do budoucna bude existovat profesionální orgán správní rada, která bude nést spoluodpovědnost s generálním ředitelem za chod televize včetně programu, a kontrolní orgán, zastupující diváky (Divácká rada), který by mohl být tvořen podle finského modelu, kdy se v rámci regionálních voleb volí po třech zástupcích z každého regionu.. Ta by mohla mít poradní charakter a mohla by řešit veškeré stížnosti diváků. Parlament by mohl podle výsledků voleb jmenovat členy Dozorčí rady z řad poslanců.Tedy místo Rady ČT coby zástupce koncesionářů vytvořit širší orgán na regionální bázi regionálních osobností by asi bylo transparentní. Mělo by to daleko větší legitimitu z hlediska zastupování diváků než dnešní Rada. Ta má zastupovat poplatníky, ale není jimi volena. Také je velmi nezdravé, že jediný statutární zástupce této obrovské organizace je generální ředitel, který je zodpovědný úplně za všechno. Kdyby měl oporu v nějakém představenstvu, bylo by to jiné. Správní radu by tvořili profesionálové, vybraní ve veřejném výběrovém řízení Ministerstva kultury, které by její složení navrhovalo vládě.
Hospodaření ČT
Podstatné je, co je pro koho důležité z hlediska ekonomiky. Jestli někomu setrvale vadií, že neví, kolik kdo z umělců vydělává, tak Radu zajímaly jiné parametry. Jestli si uložil generální ředitel v rozpočtu, který jsme mu schválili, že bude vyrovnaný, že se všechny peníze kromě nezbytných investic vloží do programu, že to nebude někde v černých dírách. Ty dnes neexistují. Pro Radu je podstatné, že ví, jak dopadl rozpočet. Investice má pod úplnou kontrolou, k tomu jsme měli veškeré podklady. Nás nezajímalo, kolik bere ten, kolik onen, co zajímá bulvár, kolik si vydělá Donutil. Objektivní byla tvrdá čísla, tvrdá data. A to, že Rada a její dozorčí komise může nahlížet úplně do všeho. Takže není pravda, že radní nevědí, kolik co stojí. Dozvědí se to, ale ne všechno je určeno veřejnosti. Mluvím o jednotlivém umělci a jednotlivém pořadu. Jako radní jsem prosadil zavedení tzv. evidenčního listu pořadů, kde je každý pořad odvysílaný v České televizi – kromě zpravodajství a sportu – v evidenci a je tam napsáno, kolik stála jeho výroba, to je k dispozici.
Já se každý rok dozvídám, kolik přibylo kanálů italské veřejnoprávní televizi, kolik přibývá francouzské a tak dále. Plyne to z toho, že se technologie vysílání natolik změnila a umožňuje tento vývoj. Představa, že více kanálů stojí televizi víc peněz, není pravdivá, Snad přibyla stovka zaměstnanců s náběhem oněch dvou kanálů a nárůstem zpravodajství, mzdové náklady rostou nepatrně. Když tohle vezmu v potaz, že to neznamená nárůst nákladů, ani vysílacích nákladů, a je to lepší plnění pestrosti programové nabídky, tak proč ne.
Závěrem jen „ve zkratce“:
Televize plní dvojí funkci – je zároveň výrobním podnikem a také kulturní institucí, proto je velmi náročné její činnost komplexně posuzovat
Bylo by spravedlivé, podporovat finančně provoz a údržbu (včetně digitalizace) televizního archivu, který má nesporně charakter národního kulturního bohatství (dědictví)
Je třeba usilovat o odstranění „zapouzdřenosti“ zejména vedení zpravodajství a vedení dramaturgie a programu (stále stejný okruh oblíbených autorů nedává záruku skutečnému nalézaní nových talentů)
Je třeba otevřeně přiznat, že Česká televize se nachází ve stavu podfinancovanosti (o čemž GŘ nepochopitelně mlčí), což vede ke zhoršování kvality/stagnaci zejména v programové oblasti, snižuje to její konkurenceschopnost atd. V tomto státě se od roku 2009 valorizovalo úplně všechno – jenom televizní poplatky nikoliv.
Mgr. Jan Prokeš
