15. března 2018
V loňských parlamentních volbách se prosadily strany, jejichž programem je více přímé demokracie formou referend. Téma to je, soudě podle voličské přízně, hodné pozornosti, zvláště v situaci, kdy je Česko jednou z posledních zemí v EU, která ústavní zákon o referendu nemá.
Sociální demokracie je z principu zastánkyní referenda. Přímou demokracii vidíme jako účinnou službu veřejnosti. Pokud totiž chceme obnovovat důvěru našich voličů, musíme se naučit důvěřovat my jim. Ostatně i pro nás politiky bude dobré vědět, že je přítomna „vyšší moc", která nás může kontrolovat a která může případně rozhodovat za nás, když se lidem nebude líbit, jak odvádíme svou práci.
To, co je však třeba uvnitř sociální demokracie diskutovat, jsou konkrétní parametry tohoto zákona. I s ohledem na čerstvě podaný návrh poslanců za ČSSD na straně jedné – a řadových členů strany, kteří jsou v kontaktu s elektorátem, je zřejmé, že tady shoda stále nepanuje.
Poslanecký návrh totiž volně navazuje na původní návrh tehdejšího ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera, avšak předloha skončila ve Sněmovně před třemi roky po několikahodinové diskusi v prvním čtení.
To, co sociální demokraty rozděluje, je skutečnost, že ze záležitostí, o nichž by mohlo být v referendu hlasováno, je vyloučeno hlasování o členství České republiky v mezinárodní organizaci nebo instituci. Přeloženo do češtiny, lidé by se v referendu neměli vyjadřovat k naší účasti v EU či NATO.
Z diskusí s lidmi soudím, že právě toto je nejvíc rozčiluje. Na odsouhlasení vstupu jsme vám byli dobří, teď už nám nevěříte, říkají nejčastěji – a nejslušněji. I proto si myslím, že by bylo dobré v ČSSD otevřít debatu na toto téma – a já sám jsem připraven do ní vstoupit s pozměňovacím návrhem k návrhu poslaneckému.
Především si myslím, že je žádoucí umožnit lidem hlasovat i o setrvání ČR v EU. Samotné podmínky pro vypsání referenda ale musí být přísné, aby se nestalo, že výrazná menšina rozhodne v zásadních záležitostech o většině, ale také aby se referendum nevypisovalo kvůli nepodstatným věcem, a opakovaně se tak zbytečně zatěžovala státní pokladna.
Vhodnou hranicí pro vypsání referenda by měla být alespoň desetina voličů v ČR, což je zhruba 800 tisíc lidí. Dá se ale o tom diskutovat a rozuměl bych i variantě s nižšími počty.
Co je ale podle mě důležité, je otázka platnosti referenda a potřebného počtu souhlasných hlasů pro přijetí návrhu. Tento počet by se podle mého mohl odvíjet od některých parlamentních hlasování, u nichž je potřebná tzv. ústavní, tedy třípětinová podpora.
K úvaze by tedy mohla být varianta, kdy by účast u referenda musela povinně přesáhnout hranici 60 procent všech voličů (v našem případě tedy zhruba pět miliónů) a z nich by se pro přijetí návrhu musely vyslovit opět alespoň tři pětiny, což jsou asi tři milióny lidí. Námitky, že jde o velké počty, lze snadno odmítnout poukazem na volební účast v prezidentských či parlamentních volbách.
Jsem přesvědčen, že takto konstruované referendum by bylo šancí, jak veřejnost zapojit do politiky, a současně pojistkou, aby se kdokoli nepokoušel veřejnost zneužít proti politice.
Jiří Zimola, statutární místopředseda České strany sociálně demokratické
Zdroj: deník Právo, 15. března 2018
