10. června 2010
Eurozóna prodělává nejtěžší zkoušku od svého vzniku. Jejím hlavním problém není Řecko, jak by to mohlo vypadat na základě dojmu ze sdělovacích prostředků, a dokonce ani celé jižní křídlo, takzvaní PIIGS (Portugalsko, Itálie, Irsko, Řecko a Španělsko). Klíčovým problém jsou neexistující mechanismy pro řešení hospodářských výkyvů v rámci eurozóny, chybí tu Evropský měnový fond, je málo solidarity mezi členskými zeměmi.
Sklízíme důsledky toho, že politici v klíčových zemích eurozóny voličům lhali nebo aspoň nenašli odvahu otevřeně vyložit, do čeho jdou. Když zřizovali společnou měnu euro, měli také říci, že Evropská centrální banka, která byla pro tento účel ustanovena, je pouze na začátku cesty a představuje první instituci skutečného evropského státu. Přijetí společné měny si totiž dříve či později vyžádá také vznik Federálního ministerstva financí, a to nemůže fungovat bez ekonomické vlády a nakonec společné vlády jako takové. Cílem je tedy buď Evropská konfederace nebo plně integrované Spojené státy evropské. Co je však nejdůležitější, bude to společný stát, a ten musí přerozdělovat daleko víc než dnes, tedy daleko víc než pouhé jedno procento z toho, co za rok vyprodukují všechny členské státy Evropské unie. Asi nemusí přerozdělovat 20 % HDP jako federální rozpočet USA, nicméně dohodnuté číslo by mělo být bližší míře přerozdělování v USA než v dnešní EU.
Nic z toho politici Evropanům neřekli, v tiché naději, že z logiky věci měnová integrace sama potáhne také integraci politickou. Ukázalo se však, že tyto procesy nejsou automatické. Výsledkem je riziko, že chybějící instituce mohou ohrozit jak společnou měnu, tak celý projekt společné Evropy. Úkoly, na které jsme měli dlouhá léta, tak nyní tvrdě přistály na stole a s termínem, včera bylo pozdě. Ano, pro udržení eura je zapotřebí prohloubit politickou integraci a především zavést rozpočtovou disciplínu, harmonizovat fiskální politiku a pochopitelně i daně. V opačném případě hrozí desintegrace eurozóny. Skutečná krize tak spočívá v tom, že vůle k takové politické integraci a k většímu přerozdělování v rámci EU či eurozóny je zatím minimální.
Situace je o to vážnější, že problém už postřehly finanční trhy a snaží se na tom vydělat. Jestliže eurozóna nenachází dohodu o postupu a cílech další integrace, stačí lehce povzbudit požár a počkat si, až to přiláká hasiče s dalšími stamiliardami náhodně sehnaných euro z veřejných zdrojů. Už teď to bylo drahé, a může to být ještě dražší.
Znamená to, že eurozóna je odsouzena k rozpadu? Nikoliv nutně, důvody pro její vznik byly také silné a do společného projektu už bylo investováno tolik finančního i politického kapitálu klíčových zemí EU, že nemůže být tak snadno odepsán. Připomeňme si zejména ten nejsilnější důvod pro vznik společné evropské měny: byla jím snaha udržet konkurenceschopnost vůči ostatním světovým ekonomickým centrům, tedy vůči USA, Číně a Japonsku, a vedle nich i vůči Indii, Brazílii a Rusku. Tyto důvody trvají. Rozpad eurozóny do původních měnových okruhů by proto znamenal katastrofu pro celou EU.
Co tedy může v nejbližší době přijít? Klíčové země projektu, Německo a Francie, si jsou vědomy, že nelze odkládat pokusy o zavedení ekonomické vlády v rámci eurozóny, harmonizaci rozpočtů členských zemí, utužení fiskální disciplíny, úspornější rozpočty a pochopitelně i regulaci finančních trhů. Pokud však nedosáhnou uspokojivého pokroku během relativně krátkého období, řekněme do jednoho roku, mohou podlehnout pokušení o vytvoření menší, fiskálně disciplinované eurozóny z jádra nejodhodlanějších zemí. Tato „nová eurozóna“ se zúží na země, které jsou připraveny prohloubit politickou integraci a vykročit směrem k menší, ale jasně definované Evropské federaci.
Pro Českou republiku bude důležité, zda se tohoto projektu zúčastní i Francie. Z čistě technického hlediska by totiž nejlepší měnovou oblastí bylo Německo obklopené malými sousedy Lucemburskem, Belgií, Holandskem, Dánskem, Českou republikou, Slovenskem, Rakouskem a Slovinskem. Jenže projekt eura je projektem jak ekonomickým, tak politickým, obě složky jsou namíchány takříkajíc půl na půl. A z politického hlediska by jádro bez Francie zdaleka nemuselo být tak dobré, nejen s ohledem na někdejší konfliktní historii.
Měna nové eurozóny by podléhala silnému německému vlivu. Neplatili bychom přímo markou, ale něčím, co by šlo nazvat „Deutsche Euro“. Jak Dánsko, tak Česká republika, které zatím stojí mimo eurozónu, by si případně mohly nadále uchovat vlastní měnu, ale jen formálně. Jejich měny by byly pevně navázané na „Deutsche Euro“ bez samostatné měnové politiky. Něco takového ostatně Dánsko provozuje vůči eurozóně po celé poslední desetiletí.
Stále doufáme, že podaří udržet eurozónu ve stávající podobě. Riziko (či pravděpodobnost) jiného scénáře však stoupá. V tuto chvíli bychom to odhadli na 50 % pro udržení eurozóny, 40 % pro Deutsche Euro a 10 % pro nekontrolovaný samovolný rozpad.
Máme tedy zastavit přípravy na euro? V žádném případě. Splnění maastrichtských kritérii je důležité i pro zemi, která do žádné měnové unie nevstupuje. Dokonce je to možná cíl, který je ještě důležitější než dřív. Potřebujeme, aby se v České republice platilo buď stejnou měnou jako v Německu, nebo aspoň měnou, která bude na případné jiné platidlo Spolkové republiky Německo pevně fixována. Potřebuje to především český zpracovatelský průmysl. Dominují v něm subdodavatelé, a těm každý měnový otřes rozbíjí pracně vytvářené kooperační vztahy. O tom ostatně už konsensus vzniká. Kde je však pole neorané, je vědomí nutnosti politické integrace. Ta je teď politicky obtížná, ale pokud by došlo ke scénáři Deutsche Euro, může být daleko těžší.
