13. září 2009
William Shakespeare vložil do úst jednomu ze svých nejpopulárnějších hrdinů slova: „Vymknuta ze svých kloubů doba šílí!“
Omlouvám se, že svoji dnešní úvahu začnu trochu vznešeným citátem, ale nic příhodnějšího, co by charakterizovalo naši současnou situaci, mne v tuto chvíli nenapadá. Dnes a denně odpovídám na telefonické, písemné, mailové i osobní dotazy a moji spoluobčané chtějí vědět jediné: můžete nám říci, co se vlastně stalo? Už jsme si zvykli na to, že se po politicích házejí vajíčka, kamínky, že se jim při mítincích nadává nebo dělá takový hluk, že není slyšet vlastního slova. Nepřekvapují nás takové či onaké rádoby kompromitující fotografie v novinách, zkreslené informace v médiích, zdánlivě vtipné, ale ve skutečnosti hanlivé výroky, zasahující do soukromí. Snad by nás ani nepřekvapilo, kdyby se představitelé politických stran mezi sebou porvali jako sochaři v parku před pražským hlavním nádražím. Ale ty vaše hrátky s Ústavou, těm jsme nějak neporozuměli. Komu to slouží? A jaký z toho může mít někdo prospěch?
Přátelé, řekl bych, že někdo by byl rád, aby bylo hůř a ještě hůře. Problém není v tom, že padla vláda. To se stává i v jiných demokratických zemích. Vzápětí se většina politiků kupodivu shodne na tom, že situaci pomohou vyřešit jen předčasné volby. Vznikne s poměrně velkou podporou překlenovací vláda a začnou se připravovat předvolební kampaně. Pár týdnů před volbami se najednou probudí jeden poslanec (ale pozor, to mohl zřejmě udělat kterýkoli jiný nastrčenec), využije svého občanského práva a dohodnuté volby zpochybní. A Ústavní soud, tato jinak ctihodná instituce, která si jindy dává ale hodně dlouho na čas, než vydá nějaké rozhodnutí, se probudí spolu s ním a všechno to jaksepatří zamotá.
Koho rozhodnutí ústavních soudců poškodí? Politické strany, to jistě. Kampaň v plném proudu, zajištěny zábory na mítinky, vytištěny propagační materiály, vše načasováno – a najednou nic. Sami si zkuste dosadit, koho taková situace asi poškodí nejvíc. Nebudu vám svůj názor vnucovat, ale pokusím se napovědět: toho, kdo si na svou stranu pomalu, ale jistě začal strhávat veřejné mínění. Dále se budou cítit právem poškozeni ti, kdo už do kampaně investovali nemalé prostředky, které se jim teď nemusí vrátit. Ale ani obyčejnému občanu z Horní Dolní to jedno není. Rád by to už měl za sebou a těšil se (nebo smutnil) z výsledku.
Ze všeho nejvíc ale celá tahle aféra poškozuje Českou republiku. Kdo nás může brát vážně, když nejsme schopni se sami postarat o svoje vnitřní věci. Výsledek se již dostavil. Koruna klesla, prestiž naší země také.
Ještě jedna věc mne na dnešní době mrzí. Prý byly časy, kdy podaná ruka a slovo muže platilo víc, než deseti notáři podepsaná smlouva. Dnes? Ani náhodou. Takže na závěr: před časem jsem byl požádán, zda bych nenapsal úvahu na téma „o co jde v současné politice“. Zatím vám řeknu jediné: přál bych si, abychom zase začali rozumět slovům, jako je poctivost, spolehlivost nebo spolupráce. Abychom zapomněli na sobectví, hrabivost, závistivost. Já vím, smutný princ Hamlet na středověkém hradu Elsinoru by mi řekl „Slova, slova, slova“. Jenže já i přesto všechno chci věřit tomu, že naše slova mohou mít i obsah a že to nejsou jen prázdné bubliny, jdoucí nám od úst. A promiňte, že jsem byl dnes tak vážný až melancholický. Příště se polepším a už teď pro vás začnu hledat nějakou veselou historku z natáčení (pardon, politické kampaně). Jeden z mých spolupracovníků už dnes začal, když se v naší kanceláři přihlásil slovy: „cirkus Humberto, prosím!“ Tak jsem ho napomenul, protože dobrý cirkus je podle mého poctivý podnik, který musí lidem předvádět jen to nejlepší, co v artistech je a k čemu se dlouholetým cvičením dopracovali. Proto by ho neměl znevažovat. Dal mi za pravdu.
