7. října 2010
Když se slavnostní vernisáží v pondělí 4.října zahajovala výstava Zachraňme Šumavu v prostorách Českého domu v Bruselu, nesla se ve stínu pochyb, zda je správné Evropě ukazovat zničenou významnou přírodní lokalitu. Asi tak, jako se sousedovi nechlubíme rozbitým novým autem, zvažovali jsme i my, zda předvádět Šumavu ve stavu, v jakém ji nemilosrdně zachytili fotografové Milan Váchal a Zdeněk Troup. Nakonec před pocity potupení a hanby zvítězila odpovědnost, a tomu jsem rád. Zvítězila odpovědnost za budoucnost hlubokých šumavských lesů, mokřadů a slatí, obyvatele šumavských obcí nevyjímaje.
Mediální odborníci říkají, že i negativní reklama je reklama, a já chci věřit, že výstava fotografií skutečného stavu Šumavy vzbudí v Bruselu pozornost a přitáhne zájem kompetentních osob o řešení problému. Dosavadní výkřiky zástupců krajů, obcí, obyvatel, lesnicky vzdělané veřejnosti a konec konců i mnohých samotných zaměstnanců Správy NPŠ, kterým nebylo lhostejné, co se na Šumavě děje, nedolétly dál než do Prahy a šikovností mediálních mágů se ve sdělovacích prostředcích vracely jako bumerang, aby ony údajně neposlušné, nechápavé a k masivnímu kácení šumavských lesů ochotné vzbouřence dehonestovaly před umě matenou veřejností. Snad i proto byl učiněn pokus vrazit klín mezi osoby, které Šumavu skutečně zachránit chtějí a odradit je od záměru výstavy.
Leč, nezdařilo se a Brusel má nyní možnost zhlédnout druhou tvář „zelené“ Šumavy, toho divokého srdce Evropy. Pravda prý někdy bolí. Zabolí-li na správném místě, v centru evropského dění, a výsledkem bude nařízená a pravidelně kontrolovaná léčba, nikoli ponechání ve stavu šamanského zaříkávání, pak výstava splnila svou roli.
