16. dubna 2010
V pozici s rukama na volantu a nohou na plynovém pedálu mě často napadá, jak obdivuhodnou míru důvěry k sobě jako řidiči máme. I když se naše auta na silnicích pohybují ve velkých rychlostech ve vzdálenosti několika desítek centimetrů od sebe, nemáme obavy ze střetu, protože věříme, že všichni dodržují pravidla silničního provozu. Přitom by stačilo, aby jeden řidič pravidla porušil, a zničil by život mnoha dalším.
Jak známo, stejně jako na silnici, i ve společnosti musela být zavedena určitá pravidla, abychom vedle sebe mohli žít. Mimo jiné byly stanoveny určité principy správného jednání, kterým se říká morálka. A tak jako můžeme bez obav jezdit auty po silnicích jen tehdy, dodržují-li všichni pravidla silničního provozu, můžeme v lidské společnosti žít relativně spokojeně jen tehdy, dodržují-li všichni alespoň základní morální pravidla. Ne proto, že jim to někdo přikazuje, ale z úcty před sebou samými.
Je zřejmé, že zařazení konkrétního chování mezi morální nebo nemorální závisí u každého jedince na jeho životních zkušenostech a postojích. Ale měly by existovat hranice, za které nikdo nezajde. Takové pevné body, jistoty, na které se lze při orientaci v životě spolehnout. Pravda, dříve jsem věřil, že těchto jistot je v chodu společnosti více. S postupem let mně ale ubývaly a rovnou několik jsem jich ztratil v posledních týdnech.
Velkou ztrátou je pro mě skutečnost, že se už nemohu spolehnout na to, že slova a činy představitelů katolické církve budou vždy ve shodě. I když jsem mnohdy pochyboval o správnosti některých jejích postojů, respektoval jsem je, a církev měl v úctě s vědomím, kolik zásadního a záslužného vykonala a vykonává. Bohužel těch sexuálně zneužitých bezbranných dětí, které rodiče posílali do katolických zařízení, jelikož byli přesvědčeni, že svěřit je do rukou církve jako nejvyšší morální autority je ta nejlepší volba, je příliš mnoho, a reakce církve na obvinění nejsou, podle mého názoru, adekvátní situaci. Stejně jako papež jsem zděšen a navíc zklamán.
Po mnoha letech pochybností jsem se také definitivně rozloučil s jistotou moudré a spravedlivé justice. Dlouho jsem chtěl věřit, že soudní moc je skutečně nezávislá a spravedlivá, že soudci berou svoje povolání jako poslání, nenechají se ničím a nikým ve svém rozhodování ovlivnit a u soudu se člověk skutečně může dovolat spravedlnosti. Tato moje víra však byla permanentně otřásána nepochopitelnými soudními rozhodnutími a po odsouzení (byť nepravomocném) soudce Berky již není čemu věřit. Morální degradaci soudcovského stavu pak podtrhuje tristní případ soudce Nagye, kdy po jeho měsíčním pobytu na psychiatrii lékaři údajně konstatovali, že je duševně nemocný a za své jednání nemůže nést odpovědnost!
Také jsem věřil, že i v tom našem slavném systému tunelování veřejných peněz existují hranice, přes které nikdo nepřejde. Například jsem se domníval, že i ten největší cynik by nešel do kšeftu, na kterém by sice vydělal, ale za cenu poničení takového národního klenotu, jakým je Karlův most. Dlouho jsem tomu nechtěl věřit, ale po udělení třímilionové pokuty městu Praha za způsob jeho opravy se zdá, že některým lidem opravdu není nic svaté.
A taky jsem měl za to, že i hulvátství má své meze, a že pokud na silnici dostatečně rychle neuhnu těm, kteří jsou přesvědčeni o své výjimečnosti, mohu si za to vysloužit akorát tak vztyčený prostředník. Pan manažer Lacina nám ale ukázal, že ta doba je pryč a pokud nebudeme lidi jako je on patřičně respektovat, ze silnice nás prostě vyrazí a budeme rádi, když to přežijeme.
Jistotou naopak zůstává, že k morálnímu chování tradičně nejhlasitěji vyzývají ti, kteří k tomu nejsou zrovna nejpovolanější. Například pan John, předseda strany, která má v preambuli svého etického kodexu uvedeno, že „funguje na principech morálky, respektu, slušnosti, porozumění a ohleduplnosti“, své ženě sedm let tajil, že má nemanželské dítě, a předseda jiné strany, která slibuje, že zatočí s korupcí, pan Schwarzenberg sice říká, že „zisk nesmí mít přednost před právem a morálkou“, jedním dechem ale dodává, že se ke svému restituovanému majetku dostal tak, že uplatil úředníka. Prý musel.
Tak přemýšlím, kolik těch morálních jistot si ještě můžeme dovolit ztratit, než se chod lidské společnosti změní v prostý boj o přežití.
