17. září 2009
Ani zrada ani triumf, ani prohra ani vítězství. Ani jásot ani truchlení. Co je to za spojenectví, když jeden den podlézáme a druhý den nadáváme do zrádců? Nebo začne teď česká pravice vyhrožovat, že už nepodpoří žádného vojáka pro Afghánistán? Jan Vidím říká do rozhlasu: „Já jsem tomu věřil a oni mě zradili“. Čemu vlastně věřil poslanec Vidím a spol.? Věřili, protože to pro ně byl především ideologický projekt. Nehledělo se na efektivitu a náklady, věřilo se na politiku vojenské síly a hledání nepřítele. Když jsme pozvali do Prahy P.Coyla a T.Postola, kteří mluvili o nedostatcích projektu, tak to některé předem rozhodnuté vůbec nezajímalo. Politika jako víra.
Je Obamova politika jenom jiný způsob víry? Pokládám Obamův přístup za racionálnější, nakonec v tom, co říká dnes, vychází ze studie, kterou si nechal zpracovat od vědců ze Stanfordské university. To, že se nepotřebuje radar v ČR, vychází ze změny celé architektury. Na základě analýzy hrozeb se říká, že akutní hrozbou jsou rakety krátkého a středního doletu. Írán bude schopen vyvinout rakety dlouhého doletu s jadernými hlavicemi až někdy v r.2020. Takže je třeba postupovat jinak, těžiště systému posunout více na jih a budovat ho odspodu. Zároveň má mít celý projekt alianční rámec a má se o něm jednat se všemi spojenci. Jakou roli bude mít tato obrana v Evropě, se rozhodne společně. Také my v Evropě si musíme provést analýzu hrozeb a dokončit práci na strategické koncepci, která by měla být přijata na konci r.2010 v Lisabonu.
Nicméně přesto i u Obamy jde o jakýsi způsob víry, je to ale jiná víra než u G.Bushe. Nejde jen o změnu architektury bezpečnosti, jde o jinou zahraniční a bezpečnostní politiku, která se opírá také o víru v diplomacii, lepší komunikaci, preferenci společného postupu. Obama např. věří, že je pro něj užitečnější Evropa jednotná než Evropa, kterou by svými postupy rozděloval.
Zároveň platí, že americký prezident nemůže vyzývat k jadernému odzbrojení a redukci strategických jaderných zbraní a ruku v ruce budovat základny protiraketové obrany ve střední a východní Evropě.
Obamovo rozhodnutí vytváří nový prostor pro celou evropskou politiku, je to tlak na společný evropský postup při řešení globálních problémů – bezpečnosti, klimatických změn a finanční a ekonomické krize. Je na nás, Evropanech a evropských státech, jakou roli v tom chceme hrát. Ale je to také šance pro celé mezinárodní společenství.
Nejde o to čekat, co nám tady USA nabídnou a pak tomu jenom věřit nebo nevěřit. Je třeba mít vlastní názor, třeba na kontrolu bankovnictví, řešení klimatických změn a sami ho prosazovat. Nerozumím vůbec M.Topolánkovi, když říká, že „nejsme pevně zakotveni ve strukturách EU a NATO.“ To je neuvěřitelné zpochybňování našich spojeneckých závazků. Nejde o to meditovat o tom, jak hluboce jsme zakotveni a lkát, jak nás největší spojenec opustil, ale jde o to něco dělat ve strukturách, ve kterých máme odpovídající práva a povinnosti. To, že jsme promarnili předsednictví EU, neznamená, že jsme v Evropě skončili. Je třeba přestat s partyzánskými akcemi a začít znovu budovat srozumitelnou a předvídatelnou českou zahraniční politiku od sousedů až po multilaterální vztahy.
