4. července 2009
Původně jsem si myslel, že na téma povodní už nebudu muset psát. Bohužel, příroda s námi laškovala déle, než by se slušelo. Nejhorší na tom bylo, že ani lidem na kopcích nebylo hej. A když jsem viděl, co dokázala Blanice, ta jindy hezká říčka s romantickým jménem …
Nechtěl jsem se spokojit jenom s tím, co jsem viděl v televizi. I když to nebylo mou povinností, vydal jsem se na zasedání krizového štábu, abych se na vlastní oči přesvědčil, jak se do umí s následky řádění přírodních živlů vypořádat. Řeknu vám to otevřeně, klobouk dolů. Zase jsem si jednou uvědomil, od čeho je vlastně slovo starosta. Že to je člověk, který má starosti, který se stará, ale nikoli o sebe, ale především a hlavně o ostatní lidi.
Nechci si hrát se slovíčky, ale dejme tomu, že poslanec je ostatními poslán, aby pro ně něco udělal, plnil jakési poslání. Hejtman je zase muž, který by měl dělat všechno pro to, aby lidem bylo hej! Když jim právě hej není, tak musí dělat všechno proto, aby jim bylo – hej! Troufnu si tvrdit, že náš kraj měl loňských podzimních volbách štěstí a zvolil si dobrého hejtmana. Alespoň z toho, co jsem já viděl, jsem získal pocit, že krizový štáb řídí perfektně, že si se starosty rozumí, že jim pomáhá, aby se starali co nejlépe, prostě celé to bylo hej0!
Taky jsem se zajel do postižených míst podívat. Považoval jsem to nejen za povinnost člověka, který byl druhými vybrán, aby plnil jejich poslání. Byl jsem v Putimi, Bavorově, Strunkovicích. Z toho, co jsem na mnoha místech viděl, mi zase až tak moc hej nebylo. Už posledně jsem se přiznal k tomu, že nevím, jak bych se zachoval, kdyby se něco podobného stalo mně. Najednou mi všechny ty naše žabomyší hádky a spory o stéblo trávy přes lesní pěšinku přišly opravdu, ale opravdu nesmyslně malicherné.
Jeden novinář se mne právě v těchto dnech ptal, jak budu trávit dovolenou. Tradiční otázka, kterou od novinářů dostávám pravidelně vždy se začátkem prázdnin. Měl jsem co dělat, abych ho neposlal kamsi. Jestli v těchto dne na něco nemám myšlenky, tak je to jakási dovolená. Vím, že lidem, kterým voda zatopila domy, připravila o majetek, zničila to, co celý život budovali, sotva pomohu meditováním nad jejich osudem, ba ani tím, když vezmu do ruky koště a půjdu vymetat bahno ze sklepa. Ale odstraňování následků katastrofy bude něco stát. Na to „něco“ by měl ovšem přispět i stát, který je tu konec konců především od toho, aby se o své občany v situaci nouze, kterou si sami nezavinili, postaral. Takže jestli už teď něco vím zcela jistě, je to, že jako poslanci budeme spolu s ministrem financí hledat cesty a způsob, jak co nejlépe, nejrychleji a nejefektivněji lidem pomoci. Snad se nám to podaří.
