Proč se nechodí do kina?

Položíte-li divákům v halách multiplexů otázku, který český film je v minulém roce alespoň trochu zaujal, dočkáte se rozpačitého mlčení a horečného pátrání v paměti.

Tak jsme se v těchto dnech dozvěděli překvapující novinku. Návštěvnost kin u nás oproti loňskému roku výrazně klesla. Provozovatelé kin si rvou vlasy, filmaři jsou zděšeni … Popravdě řečeno, člověk nemusí být ani studovaný psycholog nebo sociolog, aby jednoduchou úvahou přišel na to, v čem je zakopaný pes. Položme si základní otázku: „Jaké jsou důvody, pro které člověk chodí do kina?“ Pokusme se na ni najít odpověď.

Například to může být příjemný způsob, jak za celkem přijatelný peníz trávit ve společnosti milého člověka volný čas. Okamžitě vám naskočí protiotázka: o jakém přijatelném penízku je při dnešních cenách vstupenek řeč? I kdyby kina kvůli zvýšení DPH nereagovala zvýšením ceny vstupného, jsme stále v cenových relacích, které se dostávají na hranici možností peněženek běžného průměrně vydělávajícího diváka. Ten nadprůměrně vydělávající navíc mezi časté návštěvníky kin nepatří, neboť vyhledává jiný, honosnější druh zábavy.
Když už jsme u té zábavy – ano, to může být další důvod, proč chodit do kina. Tou zábavou nemusí být vždy jen veselá taškařice bez hlubšího obsahu. Za zábavu lze označit i dobrou detektivku, líbezně romantický příběh, nebo naopak napínavý thriller. Jenže: co z této kategorie nabídla naše kina divákům v minulém roce?

„O jakém přijatelném penízku je při dnešních cenách vstupenek řeč?“

Dalším z důvodů může být touha vidět na plátně svého oblíbeného herce. Jenže ani to nemusí být důvodem ke zvýšené návštěvnosti. Abych jmenoval alespoň jeden příklad za všechny. Oblíbeným hercem našich divaček je jistě Josef Abrham. Jenže ani jeho obsazení do hlavní role jednoho kritiky se slávou přijatých filmů ani mohutná propagační kampaň před uvedením filmu do distribuce nenalákala do kin alespoň běžně průměrný počet diváků. Film se z tohoto hlediska stal totálním propadákem.

Říká se, že český divák miluje české filmy, a kdyby na jiné nechodil, na domácí produkci nezanevře. Naši filmaři tím také zdůvodňují svoje stále rostoucí požadavky na podporu domácí kinematografie od státu.
Jenže položíte-li divákům v halách multiplexů otázku, který český film je v minulém roce alespoň trochu zaujal, dočkáte se rozpačitého mlčení a horečného pátrání v paměti. Nakonec si na dva tři možná vzpomene, rozhodně to však nebudou ty, které česká filmová kritika vynáší do nebe a nejspíš to budou ty, jež patří k odsouzeným „za bulvár“ – čímž se myslí především to, že mají příběh, jenž připadá divákům srozumitelný a dokáží se s ním ztotožnit. Je jedno, zda jsou to „ženy či muži v nesnázích", anebo příběh vraha, o němž by se dalo přemýšlet, zda vrahem skutečně byl a krom toho působí na plátně v podstatě sympaticky. Když k tomu připočtu, že si mladá generace suverénně stahuje „své“ filmy z internetu, což jí připadá dvojnásob zábavné, jsme s odpověďmi v podstatě u konce.

Lapidárně to shrnula jedna mladá slečna v pasáži kina ve Slovanském domě: do kina? Už moc nechodím. Proč bych měla marnit čas a vyhazovat peníze za blbé filmy …