23. srpna 2009
Pozorně jsem sledoval, jak budou česká média, žurnalisté i jednotliví politici reagovat na srpen 1968. Je to datum, které nemůže být v novodobých českých dějinách zapsáno jinak než jako „Den okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy“. Ale které by mělo mít ještě jeden přídomek, k němuž se později dostanu.
V srpnu roku 1968 mi bylo jednadvacet let. Podobně jako mnozí ostatní jsem prožíval tak zvané „pražské jaro“ s jistou euforií, nadějí a očekáváním lepšího příštího. Ale vzpomínám si, jak mne můj otec, politický vězeň z Minkovic, zcela upřímně a nekompromisně varoval. „Opravdu si myslíš, že komunismus je reformovatelný?“ ptal se, když viděl, jak se mi zalíbila Dubčekova věta o tom, že je třeba „vrátit socialismu jeho l´udskú tvár“. A hned si vzápětí odpověděl. „Není, milý synu, není. A víš, proč není? Protože má zcela nedemokratické základy. Sociální spravedlnost, proč ne. Ale nezapomeň, že všechny ty navenek krásné ideje jsou postaveny na něčem zcela odporném, a tím je třídní boj. Když chceš bojovat, musíš mít nepřítele. Je jedno, jestli tím, kdo musí být zničen, je kdokoli, kdo je ne-komunista, nebo jestli si toho třídního nepřítele komunisti najdou ve vlastních řadách. Prostě kdo nepůjde s nimi, jde proti nim, a proto je třeba ho dříve nebo později zlikvidovat. Jestli fyzicky, nebo jen ekonomicky a psychicky, je konec konců vlastně fuk.“
A tak mi táta, poučen válkou i vězením z šedesátých let, vzal jednu z mladistvých iluzí. Jako vždy měl hlubokou pravdu. Potom mne také upozornil na další věc, která mi v té době jaksi poněkud nedocházela. Že totiž existuje něco jako „velmocenské dohody“. Teprve když jsem se později hlouběji začal zajímat o historii, zjistil jsem, že jich jsou dějiny plné. Když to vezmeme jen od třicetileté války, musel bych připomenout vestfálský mír, napoleonské války a Vídeňský kongres, Pařížskou mírovou konferenci a Versailleskou smlouvu a mohl bych pokračovat přes Mnichovskou dohodu, Teherán, Jaltu a Postupim. Ptáte se, jak to souvisí s osmašedesátým? Jednoduše. Mimo jiných paktů existovala v té době již zmíněná Varšavská smlouva a Severoatlantický pakt (NATO). Obě vznikly jako obrana před tím druhým. Ale že by se spojenci z jedněch nebo druhých smluv pletli „do vnitřních záležitostí“ sousedů? Ani náhodou. Jistě, při zasedání OSN západní země sovětskou agresi vůči Československu zásadně a hrubě odsoudily. Jejich média jakbysmet. Vše ovšem končilo na hranicích u Aše, Pasova, Znojma a bratislavského Dunaje. Sověti moc dobře věděli, že k nám mohou vtrhnout mimo jiné také proto, že se proti nim sice zdvihne světové veřejné mínění, z toho si však těžkou hlavu dělat nemusejí. Důležitější bylo, že je nečeká žádný ozbrojený odpor nebo dokonce protiúder.
Jenže celý ten příběh má ještě jednu dimenzi. Domácí. Bohužel, ani v tomto případě nic nového pod sluncem. Takže zatím co někteří naši čelní představitelé v čele s Dubčekem do poslední chvíle naivně předpokládali, že Brežněv a jeho soudruzi svoje výhrůžky nesplní, jiní Češi a Slováci ve vysokých státních a stranických funkcích za jejich zády připravovali invazi politicky i strategicky. Ochotně za třicet stříbrných připravovali řešení, dodávali informace, prostě spolupracovali ze všech sil. Nejprve se zasloužili o hladký průběh vstupu vojsk. S následnou koncepcí dělnicko-rolnické vlády jim to sice nevyšlo, tak jenom zvolnili tempo a postupně začali „normalizovat“. Když se pak o pár měsíců později zmocnili všech důležitých funkcí, posilovali svoje pozice i tím, že jim dodávali zdání legitimity. Stanného práva nebylo třeba. Stačil zákon proti rozvracení republiky jako zástěrka pro následné stranické a pracovní čistky. Nebo proslulý „pendrekový“ zákon, který umožňoval i represi fyzickou. Vzpomene si dnes ještě někdo, že ten zákon podepsal i jeden z největších idolů té doby, totiž Alexander Dubček? První výročí srpnových událostí v roce 1969 mohlo tedy přijít. V té době ještě nepokoření „revolucionáři“ vytáhli v Praze, Brně a dalších městech do ulic. Režim však byl připraven. Následný zásah byl nebývale krutý. Mrtví, těžce ranění, fyzické utrpení i psychická kocovina a zlomené duše. Proti lidu, jenž toužil po svobodě a demokracii a věřil, že by se jí přeci jen mohl dočkat, totiž nastoupili, bili ho a stříleli nikoli okupanti, nikoli cizí vojáci. Demonstrace potlačila československá armáda spolu s policií a lidovými milicemi. StB začala budovat síť udavačů, spolupracovníků, nikdo nemohl věřit ničemu a nikomu. Můj zkušený táta měl opět pravdu. „Hochu, hochu, kdybys věděl, že za protektorátu nejvíce udání na české lidi nebylo od Němců, ale od Čechů.“
21. srpen je proto pro mne nejen dnem okupace, ale dnem hanby a studu. Nerad na toto smutné dvojvýročí vzpomínám. Na druhé straně zapomenout nelze. Především je však třeba doufat, že se už nic podobného v naší historii nebude opakovat. I když … Řekl bych, že mírný pesimismus je na místě. Evoluční vývoj k lepšímu jde nějak ztuha a pomalu. Revolucí však už snad bylo dost.
