13. února 2010
Je to již více než půl roku, co jsem se díky preferenčním hlasům stal novým členem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Za levicovou ČSSD, která dle masírování veřejnosti ještě před volbami „jednoznačně měla zavést ČR na řeckou cestu“. Jak to v kolébce demokracie dokázala kupodivu až pravicová vláda. Jistým mladým umělcům se zřejmě podařilo „přemluvit mnohou bábu“ a středoškoláci pak jak vejci, tak kulturněji ve svých volbách odmítli předsedu „papaláše“. Ostatně neměl kapitánskou čepici, nesliboval snížení daní a ani kalendář oranžoví nenafotili! Upřímně řečeno, díky bohu. Není tedy divu, že je ze mne poslanec či lépe podposlanec opoziční.
Nicméně pln očekávání jsem jel na první parlamentní schůzi. Řádně jsem zakoupil jízdenku MHD za 26 Kč. To je o pouhé 4 koruny méně, než stojí vstupenka k lékaři, která měla zachránit české zdravotnictví. Před dveřmi sněmovny se o tento můj lístek žádné televizní štáby nezajímaly. K tomu byli jistě čistě náhodou vybráni jiní. Někteří z nich nyní za odměnu využívají limuzínu s majáčkem. Tatrám 613 tak neslušel.
Ve sněmovně samé bylo mnoho dalších nových tváří – více než polovina. A věřte nebo ne, v drtivé většině slušných a nikoliv hloupých lidí. Jak velká naděje na toužebnou změnu dosavadního chování politiků i politiky samotné. Pochvalovali si to novináři, dramatik Václav Havel i pan prezident Klaus. Konečně konec politikaření, tupé stranickosti, ignoranci opozice, nedůstojnému chování politiků, korupci. Založily se výbory a podvýbory, rozdělily parlamentní funkce. Dle schopností a zásluh, pochopitelně. Nastala všední parlamentní práce. Program jednání vždy dopředu stanovený a projednaný se bystře mění a mění. Poslanci-ministři mají totiž až na výjimky naprosto nepředvídatelnou pracovní zátěž. Následná nepřehlednost je logický důsledek. Jistě ne cíl a vhodný prostředek. A slibovaná konstruktivní diskuze? Nehodí-li se, tak náhle masa všech 118 koaličních rukou, včetně mnohých dinosauřích tlap, odhlasuje projednání tak „bezvýznamného“ bodu, jako jsou úsporná opatření vlády s nesporným dopadem na miliony našich lidí, bez obecné rozpravy. Proč taky. Demokracie to vydrží. Opozice by stejně jenom zdržovala a připomínala některé plané předvolební sliby. Tu a tam se již pravidelně objeví korupční skandálek až skandál. Slibovala se otevřenost. Je však zřejmě krajně nevhodné naplnit to zrovna na půdě parlamentní. Návrh na zařazení bodu na pořad jednání se zamítá! Od toho přece máme koalici! K2 je nádherná 8611 m vysoká velmi nebezpečná druhá nejvyšší velehora světa. K9 zní stejně tajemně, možná hrozivěji. 118 rukou má stále v duchu staré dobré stranické disciplíny z dob NF zajištěno. Na otevřenou, upřímnou a vskutku zajímavou diskuzi tak zbyly chodby.
Přesto se lze pochlubit výsledky. Občanky se nám změní a budeme moci mj. zatutlat, že jsme ženatí či vdané. Majitelé slunečních elektráren mají menší zisky. Občan tak elektřinu zdraženou „jen“ o cca 5%. Zatím. Máme nový silniční zákon. Jen ta osoba blízká se tam zase nevešla! Tmavá okna „ofroudů“ se zajímavými SPZ stejně nedovolují poznat, měl-li vůz vůbec řidiče. Středoškoláci mají asi i jako trest za ta vajíčka konečně státní maturity. Nový poslanec brzy rovněž pochopí, že za „nutnost vést o tom či onom ještě debatu“ lze schovat neznalost či neochotu se o problému bavit. A vskutku i moudrá řeč ve sněmovně zazní. Není však zárukou úspěchu. Jednak často pro hluk zapadne, jednak nebývá v duchu politických dohod či vedení stran. A s veškerou úctou, naše média to stejně nezaznamenají. Mzdy, imunita, milenky, Ferda Mravenec či Brouk Pytlík, toť vděčné téma!
Ať chceme, nebo ne, náš život v parlamentní demokracii je touto institucí a stylem její práce výrazně ovlivněn. Máme ji sice stvořenou k obrazu svému. Ale i prezentovanou? Nevidíme a neslyšíme, co bychom mohli a měli. Zapomínáme – „je toho na nás moc“. A tak ve většině ani nepostřehneme, že mj. máme 3 týdny před možná největším kolapsem nemocničního zdravotnictví v ČR. Že vláda měla na jednání času až dost. Chtěla-li vůbec jednat. Že se opakovaně v parlamentu navržený bod jednání na toto téma obvyklou jednomyslnou vládní většinou zamítl. Požadavků lékařů je celkem 13. Nikoliv jenom mzdy. Nejsou to všichni odboráři. Ostatně v jiných zemích není slovo odborář nadávka. Češi, národ s nejčastější návštěvností ordinací a oblibou seriálů z lékařského prostředí, se nechává masírovat částí médií a vládou. Z legitimně revoltujících lékařů se stali teroristé, vyděrači, lidé beroucí si lid jako rukojmí. Nádherná ukázka manipulace s veřejností! Milouš Jakeš možná na studenty v ulicích nahlížel podobně. Jistě, chápu a vnímám strach pacientů. Zvláště dočkají-li se v případě selhání vlády (a jsme tomu velmi blízko) nedostupnosti péče. Strach ale nesmí zaslepovat. Nečekejme vyřešení ze strany lékařů, sester, pacientů, hejtmanů. Jde jednoznačně o problém vlády samotné. Zatím její jednoznačné selhání. „Zbouřenci“ již ustoupili ze svých prvotních požadavků. Nu tak honem další požadavky – jen ať se, proboha, nedohodneme! Rozděl a panuj! Snad proto i jinak konzervativní představitelé pravice používají překvapivě socialistických termínů o poslání, vzdělání za peníze daňových poplatníků, etice, zodpovědnosti, povinné přesčasové práce pro rozkvět kapitalistické vlasti. Jsou zveřejňovány průměrné lékařské mzdy, které těžko kdo kdy obdržel. Bývalá ministryně zdravotnictví náhle zázračně procitá a natahuje ruku. Zjišťuje, že sestřičky nejsou a nebyly dobře placené. Za ní v médiích souhlasně přikyvuje její (a nejen její) první náměstek či dřívější místopředseda a nyní předseda Výboru pro zdravotnictví PS PČR. Zřejmě 4 roky spali. Pan ministr zase neví, kolik má vůbec nemocničních lékařů v celé zemi. Stejně tak kolik je peněz v rezervním fondu VZP. Zřejmě nejde o důležitá čísla. Snad i proto se při handrkování o půlmiliardu dosud nikdo nezajímal o to, kolik v případě neshody vůbec budou krizová opatření státní rozpočet stát! Obávám se, že daleko více. To je přeci dost důležité číslo. Nejde-li jenom o to, díky nedohodě zprivatizovat vše, co dříve nešlo. Rušení rovnou celých 10.000 akutních lůžek již ponechávám stranou. Snad každý tu a tam zajde či přímo musel do špitálu. Nezejí zrovna prázdnotou a zdravé klienty sanitky neunáší.
Cítil jsem jako poslanec a felčar povinnost se vyjádřit. Čestnou rychlou dohodu považuji za naprosto nezbytnou a po ústupcích lékařů možnou. Míč je na vládní straně hřiště. Lékaře chápu a podporuji. Nestydím se za to. Problému totiž rozumím. Kdyby každý z politiků hovořil jen k tomu, čemu rozumí, to by bylo ve sněmovně, senátu či médiích ticho! Úkolem opozice je vládu na chyby upozorňovat. Nebylo mi to dovoleno v parlamentu, musím volit tuto cestu. Více dokázat nemohu. Vznikne-li naprostý chaos, nejde o selhání všech politiků. Jde o selhání politiků vládních. Chytrý se učí na chybách jiných, hlupák vlastních. Kupř. stávkující hasiči v Anglii. Uvidíme.
