16. dubna 2010
Kdosi přirovnal Baracka Obamu k běžci na dlouhých tratích, který vytrvale a systematicky postupuje kupředu. Nejdříve se pustil do ekonomické krize a vypadá, že má určité výsledky. Pak se pustil do zápasu o zdravotnickou reformu, čelil mimořádně silnému odporu, ale nakonec v Kongresu uspěl a jeho prestiž vzrostla. Zdá se, že nyní si Obama vytvořil prostor i pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Co před rokem bylo nazváno Pražskou iniciativou, mohlo leckomu připadat jako sen – pouhá vize budoucího světa bez jaderných zbraní, kterou leckdo pokládal za pouhé rétorické cvičení. Ale i tento sen začal v posledních dnech nabývat překvapivě konkrétní podoby. Ano, Obama byl kritizován, že se mu nedostává v zahraniční politice sil, že se mu nedostává kapacity kontrolovat plnění vlastních záměrů. Teď se i tento vlak konečně rozjel.
Poslední kroky amerického prezidenta představují více než jen smlouvu mezi USA a Ruskem o redukci nukleárních zbraní. Obama nabízí dialog o jaderném odzbrojování, o snižování hrozby zneužití jaderných zbraní, o vytváření pravidel pro bezpečnější svět. Jeho výzva je ale obecnější, je to zároveň výzva ke společnému spravování světa na základě dohodnutých pravidel a principů posilujících vzájemnou důvěru. Nejde jen o to, jak na tuto iniciativu zareaguje Rusko. Rozhodně oslovuje také nás, spojence v EU a NATO.
Jak můžeme reagovat my v Evropě? Odzbrojovací pozice USA dnes zřetelně prosazuje snížení významu jaderných zbraní. V krátkodobé perspektivě se zdá, že hlavní oblastí, kde může Evropa přispět k tomuto úsilí, je souhlas se stažením taktických nukleárních zbraní, které mají USA rozmístěny v Evropě z období studené války. Američané dávají jasně najevo, že by stáli o to, aby se především na půdě NATO vedla v této věci vážná debata. Řada států Evropy přivítala podepsání dohody START, některé už i konstatovaly, že je nyní čas na omezení střel krátkého doletu v Evropě. Naposledy ministři zahraničí Norska a Polska konstatovali, že NATO by mělo taktické jaderné arzenály zahrnout mezi odzbrojovací témata. Očekává se, že přesně o těchto věcech se bude mluvit na zasedání ministrů zahraničí NATO v Tallinu příští týden.
Je zřejmé, že NATO by nemělo užitek z žádného jednostranného kroku, proto se vyzývá k reciprocitě a společně dojednaným opatřením. Nikdo nemá zájem na tom, aby se NATO kvůli těmto otázkám začalo štěpit a začal se kvůli nim vést politický zápas. Ani v ČR bychom neměli k těmto otázkám dávat ostrá politická prohlášení a zahajovat politický boj podle vzoru „radarová základna USA v České republice - ano či ne“.
Proto mi připadá nanejvýš nešťastné vystoupení současného ministr obrany ČR Martina Bartáka v USA, který dříve než celá debat začala, vyhlašuje oficiálně za ČR, že „naše pozice je neměnná a jsme proti stahování jaderných sil USA z Evropy“.
Pan Barták, ministr úřednické vlády několik týdnů před volbami, se po spekulacích o vysílání dalších vojáků do Afghánistánu nyní vyjadřuje k zásadní otázce, která se týká strategické pozice naší země v budoucí debatě. O této otázce dosud nejednala Poslanecká sněmovna ani její výbory. Nebyli jsme s pozicí pana ministra dosud seznámeni. Jeho prohlášení je evidentně v rozporu s pozicí našich nejbližších sousedů. Vzpomeňme třeba programové prohlášení německé vlády nebo aktuální stanovisko polského ministra zahraničí. Za normálních okolností bych žádal pana ministra Bartáka, aby v parlamentu své výroky vysvětlil. V končícím parlamentu se ale prostor pro interpelace zužuje.
Nelze tudíž než vyzvat pana ministra, aby přestal činit za ČR vyhlášení, ke kterým nemá mandát.
