6. prosince 2011
Nikdy nezapomenu na slova jednoho veterána z 2. světové války, když jsem se jej zeptal, jaký má názor na přístup současné vlády k armádě. Shrnul to krátkým konstatováním: „Armáda je jako lékař, dokud je člověk zdravý, tak si nepřipouští, že by jej mohl potřebovat.
Když jsem se ve svém listopadovém blogu pozastavoval nad připravovaným rozpočtem pro kapitolu ministerstva spravedlnosti, konkrétně pro oblast vězeňství, myslel jsem si, že nic horšího již přijít nemůže.
Avšak, jak by napsal Bohumil Hrabal, neuvěřitelné se stalo skutkem a v ruce jsem zakrátko držel ještě nereálnější rozpočet, tentokrát ministerstva obrany. Když jsem si listoval příslušným kapitolním sešitem, dokonce jsem přemýšlel, zda se nezměnila legislativa a státní rozpočet se již nesestavuje na celý rok, ale jen na půl roku. Cítil jsem se trochu trapně, že jsem si této zásadní změny v legislativě nevšiml, avšak na výjezdním zasedání výboru pro obranu mě pan ministr obrany „uklidnil“. Řekl, že jde o roční rozpočet a že žádá o jeho schválení. Přiznám se, že bych raději slyšel tvrzení, že se jedná pouze o šestiměsíční výhled, protože ono se z té částky při potřebách ministerstva obrany snad ani déle fungovat nedá. Nicméně realita byla neúprosná a tato vláda představila rozpočet, který nás postupně zbavuje přídomku autonomního suverénního státu, jelikož tyto jeho základní atributy za několik málo let již nebudeme mít čím zajišťovat.
„Avšak, jak by napsal Bohumil Hrabal, neuvěřitelné se stalo skutkem a v ruce jsem zakrátko držel ještě nereálnější rozpočet, tentokrát ministerstva obrany.“
Na příští rok ještě půjde do armády zhruba 43,7 miliard korun, ale v roce 2014 by to mělo být bezmála o 9 miliard korun méně! Ačkoli se tyto částky zdají být astronomické, lze je bez nadsázky označit jako „daň za demokracii a svobodu“. Akceschopná armáda by měla být pro každou vládu jednou z priorit, byť se to tak vždy nejeví. Nikdy nezapomenu na slova jednoho veterána z 2. světové války, když jsem se jej zeptal, jaký má názor na přístup současné vlády k armádě. Shrnul to krátkým konstatováním: „Armáda je jako lékař, dokud je člověk zdravý, tak si nepřipouští, že by jej mohl potřebovat. Avšak když onemocní, je každý rád, že má toho svého doktora po ruce. Dnes mám však dojem, že vláda spoléhá na to, že se nemoc nikdy nedostaví.“ Bylo zvláštní slyšet tento výrok od člověka, který nasazoval vlastní život za to, abychom mi dnes mohli žít v míru.
Když už nechceme akceschopnou armádu držet kvůli budoucnosti, která zřejměněkteré z nás vůbec nezajímá a dohlédnou pouze na konec volebního období, měli bychom to udělat alespoň z úcty k těmto lidem. Suché konstatování jejich zásluh, každoroční kladení věnců a udělování vyznamenání, jsou sice pěkným výrazem vděku, ale měli bychom jej projevit také tím, že si umíme vážit toho, co díky nim máme.
