18. prosince 2012
Při sledování aktivit některých jihočeských studentů, spojených s vyhlášením jednodenní hladovky jsem si vybavil dobu již dávno minulou, kdy jsme také drželi různé protestní hladovky vedeni snahou něco změnit, upozornit a snad i vyburcovat svědomí těch ostatních. Nicméně zamyšlení nad tím, co bylo a nad tím, co se odvíjí nyní mne vede ke srovnání a konstatování, že není hladovka jako hladovka.
Za prvé je nutno říci, že jednodenní hladovka je pouhý symbolický akt a z pohledu nějaké oběti je to jenom brnkačka, která se dá lehce vydržet a člověka nijak silně nezasáhne. Jednodenní půst doporučují někdy i lékaři a také např. vyznavači jógy, nebo zenu. Teprve druhý den člověk pocítí skutečný hlad, menší výkonost, nervozitu a slabost.
To však nemusí být tak důležité, důležitější je podstata toho konání a smysl tohoto projevu. Hladovka, nebo-li půst má původ snad ve všech náboženstvích a je projevem určité oběti pro dobrou věc. Lidé se postili, aby se tak trochu očistili od svých nedokonalostí, zamysleli se nad tím, co je hodnotnější a spojili tento projev také s modlitbou za dobrou věc. Současná křesťanská nauka dokonce říká, že postní projev by měl být spojen s nějakým altruistickým skutkem, není opravdové dobrovolně hladovět, abych ušetřil nějaké peníze, za které si koupím hezké šaty, ale je opravdové ušetřené peníze darovat někomu, kdo to potřebuje a komu tím pomohu a udělám trochu radosti. Nevšiml jsem si, že by studenti spojili svůj protest s nějakou podobnou dobročinnou akcí. Hladovka či půst by neměl být nějakým sebemrskačstvím, ale skutkem, který přináší kousek dobra.
Další srovnání, nebo otázka je v tom, zda má být toto počínání tak spektakulární a zda příliš velká okázalost není na škodu třeba dobře zamýšlené oběti. Když v roce 1978 vyzýval Hlas Ameriky a Svobodná Evropa ke dvoudenní hladovce za vězněného Václava Havla a dalších devět chartistů, přidalo se k této výzvě jistě mnoho posluchačů těchto stanic, ale naprosto anonymně, bez televizních štábů, ale také bez možnosti StB tuto činnost podchytit. Cílem nebyla viditelná demonstrace, ale vnitřní oběť za propuštění těchto lidí.
A poslední srovnání těchto dvou časově odlišných událostí mi vychází úplně nejhůře. Tehdy jsme hladovkou vyjádřili nesouhlas k tomu, že byli uvězněni lidé za svoje názory v nesvobodném režimu. Dnes studenti protestují ve svobodné době proti komunistické radní, která má jiné názory než oni. My jsme protestovali proti tomu, že tehdejší nesvobodný režim udělal špatnou věc a nerespektoval svobodné myšlení a svobodné projevy. Studenti protestují proti někomu, kdo ještě nic neudělal, byl svobodně zvolen, ale má jiné myšlení. Nechci jim brát právo na protest, ale chci je jenom přimět k zamyšlení, abychom „nebyli jako oni“.
