17. května 2013
Prof. Komárka jsem znal téměř třicet let. Výrazná osobnost renesančního vzdělance s lehce rabínskými rysy, tolik připomínajícími řadu socialistů historické minulosti, byla oživena jedinečným smyslem pro humor, silnou empatií, se kterou vnímal nesnadnosti života svých spolupracovníků, kterým se vždy snažil podle svých možností účinně pomoci.
Jakkoliv byl složitým člověkem, nepřestal být nikdy bezelstným, dětsky důvěřivým idealistou usilujícím o sociálním spravedlnost pro všechny. Jeho šlechetnost bývala ztajena v hloubi duše člověka, který navenek sršel smyslem pro recesi a nadsázku. V posledních měsících života, když tušil, že je ho nakrátku, se však pročistil a jako ve studánce pramenité vody tyto vlastnosti začaly vystupovat na povrch. Obecné se v jeho strhujícím podání stávalo stále konkrétnějším.
Asi nejzřetelněji během sjezdového vystoupení v Ostravě; byl to jeden z nejzdařilejších projevů jeho života. Odkaz, který zanechal, je lidsky i duchově velký. Oba díly jeho KRONIKY ZOUFALSTVÍ A NADĚJE by měly stát na čestném místě v knihovně každého sociálního demokrata.
