Protesty, které v poslední době zachvacují řadu evropských zemí, mají různé příčiny. Přesto lze mezi nimi najít některé společné rysy. Ve Francii to začalo oprávněnou nespokojeností studentů se stavem školství, jeho podfinancováním, nedostatkem profesorů a nejistým budoucím uplatněním absolventů. Po čase se k nim přidali další lidé nespokojení se svým sociálním postavením, zdražováním všeho a v neposlední řadě i některé levicové skupiny, které nesouhlasí s vládní podporou války na Ukrajině. Jistou roli hrála i nefunkční imigrační politika. Poté, co v ulicích demonstrovalo již 350 000 až téměř půl milionu lidí, toho využilo několik málo tisíc výtržníků, kteří chtějí jednak destabilizovat celou společnost a oslabit vládu, jednak si v rozbitých obchodech nakrást zboží. Bohužel tito násilníci zastiňují motivaci pokojně protestujících demonstrantů a zvyšují tak volební šance pravice, především Madame Le Penové, která slibuje zajistit klid, pořádek a bezpečnost.
K francouzským protestům se brzy přidali i demonstranti v Itálii, především studenti, zvláště v Miláně, ale i jinde. Tam se podobná nespokojenost obrátila především proti vládě Giorgii Meloniové, které se nedaří plnit její předvolební sliby. Pak demonstrace zachvátily řadu dalších zemí, například Belgii, Holandsko či Velkou Británii.
Velmi rozsáhlé demonstrace probíhají v Německu, kde studenti čelí podobným problémům, ale přidali se k nim i další občané kvůli zdražování, propadu životní úrovně a navíc i obavám z obnovení branné povinnosti. Jsme svědky protestů i v naší části Evropy. V Albánii byly první demonstrace motivovány odmítnutím amerických investorů (mezi nimiž je Trumpův zeť Jared Kushner, který chce v krásné chráněné oblasti Vjosa-Narta, kde žijí plameňáci, postavit luxusní resort). Nyní tisíce lidí protestují i proti korupci, stavu školství atd. V Polsku se rozhořel spor mezi vládou D. Tuska a prezidentem Nawrockým o kontrolu nad ústavním soudem. Prezident musel otočit letadlo, jímž letěl do Senegalu, a vrátit se do Varšavy. Dostal se i do budovy ústavního soudu, před níž demonstrují davy lidí volajících po demisi vlády.
První jiskry konfliktů zažehly různé konkrétní události v daných zemích, ale tam, kde je kolem živná půda všeobecné nespokojenosti dané podobnými celoevropskými problémy, od korupce přes padající životní úroveň až po neblahou situaci ve školství, vzplály mnohatisícové demonstrace. Bohužel se k nim přidávají i bojůvky násilníků, kteří rabují a ničí obchody nevinných lidí. Policejní represe často jen přilévají další olej do ohně, což vede ke zvýšení napětí i ke zraněním, než se podaří zjednat aspoň zdánlivý dočasný klid.
Protesty občanských hnutí, u jejichž zrodu jsou často studenti (jako tomu bylo u nás v letech 1967 a 1989), nelze podceňovat. V srbském Novém Sadu v roce 2024 zkolaboval přístřešek na nádraží, což vedlo ke smrti 16 lidí. Po dvouletých studentských demonstracích padla v nedávných volbách vláda Aleksandra Vučiče, který byl u moci 14 let. A zvítězila kandidátka postavená studenty.
Protesty v České republice jsou poněkud odlišné. Tady opoziční síly, například Milion chvilek, využily krajně nevhodného parlamentního hlasování o zákonu o rušení mediálních poplatků (hlasování ve 4.36 ráno) a vyzvaly lidi nespokojené s mnoha nesplněnými sliby Babišovy vlády, aby vyšli do ulic s hesly jako „Média nedáme“. S některými mladými demonstranty na Staroměstském náměstí jsem hovořil a ověřil si, že jsou obecně nespokojení se svou situací, z níž viní Babišovu vládu, a že také uvěřili, že vláda chce zestátnit rozhlas a televizi a nastolit politickou cenzuru. Většina z nich se na ČT nedívá a vůbec je politika České televize nezajímá. Stačí jim internet a třeba Netflix. Mám dojem, že opozice si přeje vyvolat masové protivládní demonstrace. A podařilo se jí zmanipulovat mnoho lidí jednoduchým a demagogickým argumentem, že nám hrozí konec demokracie a cenzura. Mladí demonstranti, s nimiž jsem hovořil, neměli tušení, že ve více než polovině členských států EU občané tyto poplatky neplatí a cenzura je tam menší než u nás.
Výroky některých politiků, kteří odkazují na demonstrace v Paříži či na útok na Kapitol v USA, či dokonce absurdně srovnávají „katastrofu“ s Hirošimou, jsou nejen směšné, ale až urážlivé. A demonstranti bojují za své právo platit poplatky za televizi, která jim mnohé informace zamlčuje a jiné výrazně zkresluje, pokud ji vůbec sledují.
Jan Kavan
bývalý ministr zahraničních věcí
